Svobodo! — veliký, vznešený pojme! Svobodo činu, svobodo myšlení, svobodo jednotlivcova i celé skupiny společenské, svobodo celého národa! Jak povznášející a mocna, jak vznešená jsi a veliká!

Tři sta let na tě čekal náš ujařmený, nebohý československý národ. Tři sta let, od Bílé hory po tobě hořkou a planoucí tohou, zkomíraje v útisku, dávaje se šlapati v prach tvrdou a bezcitnou patou nepřítelovou, slzu za slzou stíraje s lící víc a více ublédajících. Tři sta let hynul a chřadl v nesvobodě, aby prací rukou svých živil zpupného uchvatitele a aby květem svých rozkvetlých zahrad okrašloval salony svého otrokáře, a ty, Svobodo ztracená, Svoboda svatá a marně želaná, jsi nepřicházela! Tři sta let jsi nepřicházela…

Dnes přišla jsi — miliony československých duší vybojovaná, vymodlená, miliony duší přesvědčivě očekávaná a přece tak — překvapující! Vždyť jsi přišla tak oslnivě a tryskala jsi z temnot jako blesk!

Jiskrou jsi se vzňala, vzhořevši z dýmů a krvavých par ohromné světové tradegie. Stala jsi se fénixem, zlatým ptákem osvobození, který čas od času se povznášívá ze rmutu a popelů — jediná slavná a vznešená výslednice hrubého, tvrdého materialismu. Ty naše drahá, zlatá, svatá Svobodo!

Jak tě máme vítati? Jak se tebou máme opojit?

Na srdce tě přivineme a dáme se oplodniti tvou zdravou a oživující, tvou činorodou a zúrodňující silou. Svůj dech veliké touhy po velikém a vznešeném smísíme s dechem tvým, aby byl silný jako vítr, který pohání kolesa celých národů. Pozdravíme tě nejenom jako dar bohů a nejšťastnějšího svého osudu národního, ale jako zástavu, jako příslib, že tebou podníceni a tebou posilněni půjdeme k výši, se které nás neustále srážela bezcitná ruka nepřítelova, ale k níž nám nyní dopomůžeš ty, mocná a přátelská naše spojenko! Pozdravíme tě nejvelebnějším hlaholem svých srdcí slavnostně rozjásaných, ale také již v prvním okamžiku svého opojení vědomých, že dáváš-li nám práva, vymáháš za ně i povinnosti, které plniti slavně a důstojně přísaháme. Ty naše zlatá, činorodá Svobodo!

Buď naším plamenem, který žárem svým očišťuje!

Buď naší ochranitelkou a pomocnicí

Buď naší Silou!

Byl to veliký a slavný okamžik, kdy z prachu pozdvižený, sluncem spásy náhle ozářený český národ přejímal správu svých věcí do vlastních rukou. Byl to také nejkrásnější náš národní okamžik za celých tři sta let!

Jaká to úžasně dlouha doba musila uplynouti, nežli jsme střásli své jařmo! Plných dvěstě let nás rdousili a dobíjeli, plných dvěstě let nám rvali z národního těla poslední šat, o který se dělili beze studu, bez trestu, poněvadž jsme se nemohli bránit, jsouce už polomrtví. Plných dvěste let nás kladli do hrobu, dychtivi okamžiku, kdy vydechneme naposled a kdy si budou moci rozděliti i ten poslední kousek půdy, který nesl ještě naše mátožné kroky.

A sto dalších let to trvalo, než — zburcováni v posledním rozhodném okamžiku úsilím naších buditelů a spisovatelů — mohli jsme vykřiknouti z plných plic uzdravených a posílených k životu: Žijeme a budem si sami vládnout! Pryč s tyrany, pryč s příživníky a lupiči našich šťáv nejdrahocennějších! Pryč s cizími řády a právy! Vzhůru, čistý štíte nejsvětějšího práva našeho!

A slavná ta hodina opravdu padla. Padla v den historického pondělku 28. října — padla ve slavných hodinách předposledních, kdy zpukřelá, zločiny a bezprávími až do základů prohnilá říše rakouská musila v důsledku vojenské i hospodářské své situace nabídnout Wilsonovi příměří a to na podkladě bezpodmínečného uznání československých práv.

Těchto několik slov, o jejihž jistojistém příští byli jsme všichni skálopevně přesvědčeni, ale jimž nikdo ani z největších optimistů nemohl prorokovati vyplnění tak nečekaně brzkého — těchto několik slov hodilo v nastražené, zmučené srdce českého národa úžasně žhavou, nebývalou jiskru nadšení. Rázem se pochopilo, že jimi padla poslední pouta, která do včerejšího dne poutala myšlenku na veliký, slavný a svobodný Československý stát.

A nastaly hodiny z nejkrásnějších v našem pospolitém národním životě. Jako když mysli národa osvítíš zázračnou hudbou nadšení. Náš národ po třech stech letech zas náhle osvobozený, zajásal, přímo zaúpěl štěstím!

Všecka jeho mysl se naplnila užaslým, nejblaženějším snem. A jako ve sni i vzpomínal.

Vzpoměl si rázem všech, kdož od několika let všecku svou energii a všecko své ušlechtilé a vzrušující snažení obětovali našemu národnímu osvobození. Vzpoměl v první řadě veliké, přímo olbřímí práce Masarykovy. Tento veliký a nezdolně ideální duch, který vždycky uměl nalézati v českém životě chvíle jimiž probouzel našeho ducha, podporoval a sílil naše mravní cítění začasté za poměrů pro sebe nanejvýš nepopulárních, dlel již od jara 1915 ve Francii, později v Anglii, v Americe a v Rusku, aby svým velikým vlivem a znalostmi světa burcoval duchy stejně ušlechtilé pro naše zájmy. Vzpoměl jeho druha a přítele, mladého českého sociologa dra. Edvarda Beneše, který v srpnu téhož roku tajně z Čech odjel za svým učitelem a mistrem, aby mu v jeho apoštolské práci byl podporou a zdatným pomocníkem. Vzpomněl všech ostatních dobrovolných exulantů českých, kteří s nasazením vlastního života a nevědouce, na kterou vážku skloní se konečné vítězství obrovského zápasu světového, rozhodli se pro ideu vlasteneckého misionářství.

A národ náš vzpomínal dále. V duši se mu nakupila řada sympatických, mile důvěrných obrazů jiných. Viděl řadu svých národních mučedníků, kteří vyrváni z náruči rodin surovou vojenskou justicí, po léta a dlouhé měsíce úpěli v žalářích, byli odsuzování k smrti, napínáni jsouce na skřipec nejvyšších utrpení a muk těla i duše. Ti všichni trpěli nepřímo za ideu naší národní volnosti a našeho osvobození. Viděl skupiny jiných a jiných bojovníků za svoje práva. Vzpoměl krásného a nebojácného činu českého spisovatelstva, které mohutným, okřídleným veřejným manifestem první v Čechách vyřklo osvobozující slovo o volném, samostatném státě československém, heslo tak úžasně zápalné, že se mžikem rozletělo po československých vlastech, vzrušivši kde které poctivě české srdce. Vzpomněl důsledných a jadrných povah našeho poselstva, které ve vážné chvíli národa dovedlo odhoditi veškery stranické zájmy, veškera dělítka politického příslušensktví a semklo se v mohutně nerozborný Český svaz poslanecký — na konec i v pevně sešikované těleso Národního výboru, nejvyšší to politické a národní naší instance, doplněné vynikajícími veřejnými pracovníky… To všecko v té posvátné chvíli osvobození prolétlo duší českého národa a naplnilo ji vděkem.

A národ zajásal. Nejdříve hlasem i tváří naší staroslavné matičky Prahy.