Josef Jindřich Šechtl (1877–1954)

Josef Jindřich Šechtl (Schächtl) se narodil v Táboře 9. Května 1877 jako druhé ze tří dětí. Jeho otec, Ignác Šechtl, otevřel o rok dříve ve městě fotografický ateliér a tak byl Josef Jindřich ovlivněn fotografií již od dětství.

Po ukončení nižší střední školy v Táboře se jako chlapec zajímal o chemigrafii, metodu tisku fotografií. Ve 14ti letech začal pracovat jako učeň v polygrafické továrně Jana Vilíma v Praze. Později pracoval jako fotograf v ateliéru Františka Krátkého v Kolíně. Výuční list napsaný jeho otcem potvrzuje jeho studia v ateliéru Šechtl a Voseček v letech 1892 – 1895. Roku 1899, ve svých dvacetidvou letech, ukončil předčasně službu v armádě a začal pracovat v pobočce ateliéru Šecthl & Voseček v Černovicích (na Bukovině).

Protože fotografie nejsou signovány autorem, je těžké určit, které fotografie z let 1899 – 1911 pořídil Josef Jindřich a které jeho otec Ignác. Vliv Josefa Jindřicha na chod ateliéru je však zjevný. Brzy ateliér začal vydávat větší fotoreportáže z nejrůznějších událostí i pohlednice signované jako Šechtl a Voseček. Nejstarší z těchto fotoreportáží, například ze Sokolského sletu v Praze či příjezdu Františka Josefa I. do Tábora, obsahovaly kolem dvaceti fotografií. Krajinská výstava v Táboře roku 1902 už byla zdokumentována na více než stu fotografií.

Hlavním zdrojem příjmu ateliéru však zůstala portrétní fotografie, ve které Josef Jindřich vynikal. Portréty z ateliéru Šechtl a Voseček jsou srovnatelné s pracemi nejlepších pražských portrétních studií. Práce Josefa Jindřicha je ovlivněna piktorializmem, hnutím za uměleckou fotografii, a na fotografii dokázal dovedně vyjádřit osobnost fotografovaného často s jemným smyslem pro humor.

Josef Jindřich se stal partnerem ateliéru roku 1904 a plně převzal jeho vedení roku 1911 po otcově smrti. Pod jeho vedením firma velmi rychle vzkvétala. Roku 1906 byla otevřena pobočka v Pelhřimově a firma se účastnila Rakouské výstavy v Londýně. Roku 1907 byl postaven nový moderní ateliér na táborské hlavní třídě.

Velký vliv na tvorbu Josefa Jindřicha měla i jeho choť Anna, rozená Stocká, kterou si vzal roku 1911. Anna milovala umění a díky jejímu šarmu rodina navázala přátelství s umělci žijícími v okolí, zejména pak se sochařem Janem Vítězslavem Duškem. Roku 1912 se Josefu a Anně narodila dcera Ludmila a rodině se velmi dařilo. Josef Jindřich nenarukoval do první světové války a měl tak možnost zaznamenat život v Táboře v tomoto období. Nafotografoval i požár obecního dvora roku 1917, při kterém shořela i velká část ateliéru. Jeho vášeň pro fotoreportáž ukazuje i dvojice fotografií zachycující hasiče na střeše ateliéru. První byla pořízena během požáru na nekvalitní materiál a druhá zinscenována později přesně podle první a vyfotografována na skleněný negativ 13×18 cm.

Velkou ránu však znamenala smrt Anny roku 1925, jen šest měsíců po narození jejich syna Josefa Ferdinanda Ignáce. Druhé manželství s učitelkou Boženou Bulínovou už nebylo tak šťastné a Josef Jindřich se více upnul k práci a méně se věnoval rodinnému životu.

Až ve svých jednapadesáti letech, roku 1928, si Josef Jindřich zakoupil fotoaparát Leica a začal zaznamenávat každodenní život. Jelikož byl fotoaparát uveden na trh roku 1925, stal se Josef Jindřich jedním z českých průkopníků „leikaření“, jak se brzy po fenomenálním úspěchu tohoto fotoaparátu začalo novému stylu fotografování říkat.

Josef Jindřich zažil všechny významné právní změny ve svém oboru. Fotografie se změnila ze svobodné živnosti na řemeslo – nejprve došlo k zřemeslnění portrétní fotografie roku 1911 a roku 1926 byl po několikaletých odkladech schválen zákon o zřemeslnění fotografie v celém rozsahu. Konec pro jeho podnik znamenal zákon o socializaci služeb z roku 1948. Ateliér Šechtl a Voseček byl na jeho základě združstevněn roku 1951 a Josef Jindřich, jako bývalý živnostník, dostal jen malý důchod 200 Kčs měsíčně.

Josef Jindřich zemřel v Táboře, 24. února 1954 ve věku 76ti let.