1902

Ukazka z tydeniku Tabor

 

Paním a dívkám Táborským!

Není tomu dlouho, co tělocvičná jednota naše vyzvala veřejnost na úhořící do té doby líše — při tělocviku ženském. A Hle! Hlas její nezanikl v prázdném neporozumění a za krátko shromáždilo se pod praporem jejím několik průkopnic, které pomáhaly proti předsudku bojovati — a vítěziti. Jejich vytrvalost, píle a příkladné nadšení tvořilo divy, takže v době nedlouhé vynutil si obor náš čestného uznání sesterského oboru malostranského, s nímž pořádal cvičení a korunoval za nedlouho přičinění své úspěchem, jehož dočinil se o veřejném vystoupením svém na ostrově. Dnes sesílil obor náš ve slušný celek, jemuž v čele stojí s nadšením věci své oddaný ženský sbor cvičitelský! Plaché ptáče vychované pod křídly jednoty pouští se samo směle v let a volá k sobě nové družky. Proto obrací se k paním a dívkám upřímnou výzvou, aby hojně přistupovaly za členy — ne-li činné — alespoň přispívající. Doufáme, že výzva tato najde hojného pochopení v uvědomělém našem světě ženském, čehož se srdce si přejeme, provolajíce dalšímu rozkvětu oboru sokolské „nazdar“!

— Týdeník Tábor, 1902

Šibřinky Sokola táborského,

které tentokráte konati se budou v secessi, stanou se vzhledem k činěným přípravám, důstojnou kokardou na čapce letošního karnevalu. Myšlénka sama dává dosti příležitostí jednotlivým maskám i skupinám k rozvinutí vtipných bizarností a humoru, k čemuž i celková dekorace se ponese. Aspoň skupiny, zajištěné již nyní, jsou bezpečnou zárukou, že o veselí a dobré nápady nouze nebude. Tak ohlášena jest návštěva deputace z říše nespokojenců, skupina žlutofialových arií, dámská chrysantemová gigrlata, aeonská srostlá dvojčata, z nihž jedno r. 1881 v Aleodu a jedno r. 1896 v Zemelou narozeno jest, a některé jiné. Šibřinkový výbor však nešetří také práce, jen aby sobota 1. února stala se opravdovou manifestací secessní a zasedá téměř v permanenci. Dekorační odbor zabývá se právě dřevomalbami na pavučinách ve velké dvoraně, načež přistoupí k fládrování tepla, vedeného z malého sálu uměle montovanými kaskádami. Také redakční odbor má častou sešlost, v níž rokuje jednak o agitaci zahraniční — tak uveřejněno několik zdařilých fotogtrafií z budoucích šibřinek v Kamerounském „Illustrated Heraldu“ a rozeslány stenogramy půlnočních řečí šibřinkových do všech orkánů světových — jednak pracuje na šibřinkovém listě „Duhový hexšús“, jehož bohatý slovesný obsah i nádherné ilustrace by byly vytrvaou ozdobou pro sad i háj každé české domácnosti, kdyby vůbec vyšel. Ze všeho vidno, že pro nazdar šibřinek pracuje se plnou parou, která tak svádí se duchaplnými turbinami do plných kapes ustaraných taktiků, kde odkazuje hromadící se miliony do příslušných mezí. A proto „zdar letošním šibřinkám!“

— Týdeník Tábor, 3/1902

Své štěstí drží v ruce v pravém smyslu slova virtuos Kubelík. Jeho impresario dal pojistit proti úrazu na umělecké cestě v Americe pravou ruku „krále houslí“ na 40.000 K. Šest lidí má stále dozor na vzácnou Kubelíkovu pravici.

— Týdeník Tábor, 3/1902

Choroba luxusu.

Se všech stran docházejí zprávy o hospodářské tísni. Jest opravdu zle a bude ještě hůře, nebudou-li v čas učiněna pronikavá a energická opatření. Dělnictvo přichází k bídě, která se na ně sápe, zcela nevinně. Původcové viny jsou v kruzích vrýrobců, podnikatelů, měšťáků, nebo jak to chcete nazvati. Přepadla je šílená touha po penězích. Chtějí vydělávati jen proto, aby mohli ukojovati nesmyslné a nezřízené potřeby. Nebaží po ponězích proto, aby pomocí nich obohacovali svoje vědomosti, aby konali skutky blahovolnosti, aby mohli snáze vykonávati poslání života, kterým pořád zůstává konání dobra a chutnání krásna. To všechno jest jim cizí, šosácké, starosvětské. Za to považují za nezbytný přívlastek moderního člověka, aby v tajných hernách a na zavodištích prohrávali tisíce, aby s grisetami mohli se blaseovaně povalovati po drahých restauracích, aby mohli vynakládati veliké sumy na „representaci“, která jest jen nákladnou maskou licoměrnosti a neupřímnosti. Lidé zámožní považují za svůj úkol, aby plýtvali penězi na věci zhola zbytečné, na věci, které netvoří ani podmínku ani obsah žovota. Toto šílenství stále roste.

— Týdeník Tábor, 1/1902

Pozor dítky!

Sotva, že hladina rybíka Jordána pokrýla se tenkou ledovou krou, odvažují se na ni dítky, rejdíce tu a sklouzajíce se. Minolou neděli viděti bylo na ledě několik hochů v poblíží sladovny, kteří se od jednoho konce ke druhému proházeli. Počínání to jest nejvýše života nebezpečné a žádáme v první řadě policii, aby Jordánu věnovala nyní větší bedlivost. Také bude dobře, když sami rodičové děti své varovati budou před následky, jaké v zápěti míti může vstoupení na tenký led a doma je zdrží.

— Týdeník Tábor, 1/1902

Mluvící Lampu.

Na jihočeské výstavě v Táboře letos v srpnu uspořádámé vystaví elektrotechnický závod p. Křižíkův nový vynález „mluvící elektrickou lampu“. O interesantním objektu tomto přednášeti bude p. cís. rada Křižík dne 2. března t. r. v měštanské besedě v Plzni. Neopomeneme své čtenářstvo s obsahem seznámiti.

— Týdeník Tábor, 6-1902

Tolik se musí živnostníkům přiznat: že umějí výborně trpět a — mlčet. Sejdou-li se dva tři živnostenští soudruzi na chvilku pohovoru, postesknou si arciť navzájem velmi trpce. Avšak jen tehdy, jsou-li o samotě, beze svědků. V hostincích okolo deváté a desáté večer, nežli se začnou mazat karty, hubuje kde kdo na svůj stav. Jen živnostnící nikoliv. Ze strachu a z ostychu. Ze strachu proto, že by se nakvap rozneslo, ten a ten že si nějak mizerně stojí, ježto naříká přede všemi. A ostych je už starou krásnou, ale neužitečnou ctností živnostenskou.

Kdo si všímá veřejného života, ví, že pouze důrazným hřmotem, ustavičným voláním, resolucemi, peticemi, návrhy, nesčetnými schůzemi domohli se někteří stavové za posledních dob značných úspěchů. Nikdo jim to nemá a nemůže mít za zlé. Mlčení dávno už není zlatem, nýbrž suchým, nejedlým pískem. Dělnictvo vyburácelo si přečetné pojišťovací instituce, jejihž tíži nesou hlavně živnostníci; a dočkalo se též plodu, třeba nezralého, ve příčině zastoupení šrokých vrstev v parlamentních sborech. — Státní úřadníci, ačkoliv jim jest agitace nesmírně stížena dodělali se roku 1898 pěkného zlepšení hmotných poměrů. — Rekordu však ve svépomocném boji za lepší bydlo dosáhlo české učitelstvo. Neumlčitelné jeho volání přemohlo na konec nejzarputilejšího škarohlída co do zoufalého stavu zemských financí — a zákon o úpravě učitelskách platů, nota bene zákon, jenž uvaluje na ochuzené království české nový roční výdaj přes deset milionů korun, prošel loni v letě v zemském sněmu takořka jednomyslně, i hlasy rolnickými.

Takořka nevysvětlitelný úkaz ztrnulosti ve kruzích živnostenských objevil se onehdy v Praze. V „klubu voličů novoměstských“ je dojista osmdesát procent živnostníků. Když však výbor hodlal uspořádat přednášku a debatu o tom „co naše živnostnictvo hněte“, nebylo v řadách interessentu muže, jenž by o otázce promluvil. Snad zase z ostychu nebo ze strachu, o němž jsme prve se zmínili? Či pro malou sebedůvěru, že by ve veřejném shromáždění pojednání prostého živnostníka neobstálo před kritikou? — T e n t o zřetel je naprosto nemístný. Nejde v takové debatní schůzi o nějaký vybroušený řečnický výkon! Upřímná, neheledaná, pravdou však a praktickým poznáním dýšící slova působí v takovém případě mohutněji a přesvědčivěji, nežli sebe vzletnější a urovnanější přednes pouhého theoretika.

— Týdeník Tábor, 4/1902

Povedený ženich

Před čtrnácti dny měl ve zdejším kostele oddán býti nějaký Jan Ohlaň z Bukovska s Marií Kabrzovou. Před obřadem svatebním si to však rozmyslil a nevěstě z kostela utekl, vylákav před tím na ní 48 K. Z Bukovska se nyní sděluje, že jest Ohlaň ženat, má tři dítky, z nichž nejmladší čítá 7 let. Se ženou však již sedmý rok nežije. Chtěl tedy spáchati zločin dvojženství, v kostele však patrně připadl na jiné myšlénky. Rozumí se však, že trestu přece neujde.

— Týdeník Rábor, 6/1902

Spisovatelé kraje Táborského

Napsal František Dušan Zenkl

Chudý jest Táborský kraj! Chladné je podnebí jeho a tvrdá, skalnatá půda, již rolník vzdělává, a chudý proto i kraje našeho lid, ale miluji kraj ten, miluji lid, a zanícen, s básníkem krajem volám: „Přec jsou jen chudé Táborské ty kraje, však mám je rád až k smrti neskonale.“ A krásný je Táborský kraj! Krásné jsou jeho snivé lesy a háje, v nihž vesele zurčí bublaví potůčkové, krásné jsou jeho strmé stráně neb nivy, v nichž se vine Lužnice tok, že s jiným krajem básníkem nadšeně pěji:

„Tam tichou nad Lužnicí,
v tom kraji mileném,
tam chtěl bych věčně býti
s své lásky andělem.“

A slavný je Táborský kraj! V něm stála kolébka ušlechtilého myslitele Tomáše ze Štítného, v němž zříti jsou stopy Kostnického mučedníka Mistra Jan Husa, v něm Tábor, sídlo vítězného slepého reka Jana Žižky, sídlo hrdinných bojovníků husitských, před jichž cepy se třásla polovice Evropy, v něm četné rozvaliny hradů, v hlubokých ukryty lesích, výmluvné podávají nám zvěsti o slávě našeho kraje v dobách minulých, že, zíraje v kraj náš s básníkem volám:

„Stůj noho! Posvátná jsou místa, kdekoliv kráčíš!“

Miluji rodný kraj svůj z plného srdce a jemu také posvěcuji tuto práci, jíž líčím, jak rodní synové jeho i dcery, jak ti, již domovinou svojí zvolili kraj náš, se přičinili k rozkvětu literatury české, v níž a jíž žije náš národ.

Ovšem přiznávám, že nedostatečná jest tato má práce. Nedostatečné spojení se spisovateli českými, působiště mé literárního ruchu vzdálené, i slabé síly mé jeví mnohé nedostatky v mé práci, ale za jedno prosím, aby „sine ira et studio“ byla posuzována, a aby aspoň bylo uznáno: „Ut desint vires tamen laudanda ast voluntas.“

— Týdeník Tábor, 4/1902

Úspěch českého vynálezu.

Jistý intel. český rolník jenž nechce býti jmenován, postižen byl ve svém 24. roce nehodou, že mu vlasy na hlavě zcela slezly, ačkoliv jinak nemocen nebyl. Aby svého neštěstí zbaven byl, zkusil všechny ty různé driáčníky vykřičené prostředky za než spousty peněz vydal — vše marně. Jsa témeř na pokraji zoufalství, počal zkoušeti různé přírodní prostředky při čemž učinil sensační objev: nalezl prostředek kterým mu bujný vlas opět v krátké době narostl. Pomocí odborníka zdokonalil prostředek svůj do té míry, že předčí obdobné prostředky jimž náš lid často klamán bývá. Prostředek tento jest jemný preparát kosmetický na způsob pomády, jasmínovou vůní dýšící. Osvědčil se u dítek, kterýmž hebký dlouhý vlas narostl, u dam, jež dlouhé copy docílily, a u pánů, kteří vypadáváním vlasů neb holohlavostí stiženi byli. Méně se osvědčil v sesíleném sloučení jako výtečný prostředek pro vzrůst vousů, a docílilo se úspěchu již u mladíků 16 letých.

Zasála na dobírku neb proti zaslání obnosu též ve známkách předem i s návodem A. Schmid, Praha Žizkov č 968

— Týdeník Tábor, 1/1902

Pospolitost výchovy

čili kvedukace prakticky se provádí již v bádensku, kdež na všech realkách jest zavedena. Mladíci i dívky studují prohromadě a ani slídivé zraky nepřátel tohoto zařízení neměly dosud najíti příčiny ke žalobám. Naopak: jsou spokojeni učitelé i rodičové. Dívčí ústavy ve zřízení pensionátním sahaly rodičům příliš citelně do kapes, kdežto nyní je zde ještě mravní zušlechťující výsledek vzájemného styku obou pohlaví.

— Týdeník Tábor, 6/1902

Nervosita děvčat.

Proti trojímu nepříteli zvedá dnes lidstvo pěst na obranu: proti přízraku války, bakteriím a nervositě. Proti prvému vystříleno mnoho peněz, k vůli poslednímu psáno mnoho papíru. A stále přicházejí noví šermíři od péra. Dosud vedli slovo lékaři. Útočili do mnoha stran, ale terčem nejzamilovanějším byla novodobá pedagogie. V ni shledáno pařeniště proti blahu lidstva. Co se dalo očekávati, stalo se: obviněná nesklání skroušeně hlavu, pouští se do disputace. Lékaři žádají, aby vychování odčinilo, co přířoda zavinila, ale nestarají se o požadavky doby. Volají, aby děti se dobře krmily, aby domov a škola byly zdravitnicky bezvadny, zakazují dětem všelijaké lihoviny, nařizují přísný výměr práce a odpočinku. Proti předčasnému vzniku pohlavních představ u děvčat: úprava lavic, aby při sezení postava nebyla ukrčena nepřeplňovati škamna školačkami, učiti zábavně, aby nenastala dlouhá chvíle; pozor na četbu doma; tělocviku ať neučí mužové.

Jeden lékař radí, aby se v první třídě dušička netýrala nezáživnými předměty, nýbrž aby se počalo s povídkami a báchorkami. Druhý zrazuje to, poněvadž rozpalují obraznost. Jisto jest, že se v našich školách předkládá začátečníkům pečlivý výběr vhodných povídek biblických a dějinných. Není pravda, že kvůli psaní a čtení musí dnes děcko tiše a nehybně dřepěti. Vstává při odpovídání, při zpěvě, volá se k tabuli, v četných pausách konají se pohyby, procházky, odbývají se hry.

Děvčatům prý se ukládá vůbec mnoho, a přece má míti žena „dostatečné duševní vzdělání a znalosti praktické pro domácnost, aby se nemusila před vlastními dětmi červenati“. Je pravda, že některé vyšší dívčí školy cpou do žákyň místo dějit letopočty a jména; dobré školy učí i fysice, aby hubily poěrčivost, ale do metafysiky se nepouštějí. Na ruční práce ovšem zbývá málo času, ale děvčata se z pravidla nevdávají šestnáctiletá. Nežli je jim dvacet, mohou s rozumnou matkou kuchtit a žehlit. Cizí řeči se dívky učiti nepotřebují, neboť se tím rozum jejich netříbí.

Pětiminutové přestávky mezi hodinami pokládá Chr. Ufar ve svém spisu „Narvosit\"at und M\"adchenerziehung“ za barbarství; neboť dovedou sice přerušiti myšlénkový pochod, ale duch a tělo jimi neokřeje. Ať trvají deset minut a ať žákyně vyběhnou do vzdušné místnosti, ne-li pod širé nebe. Není nic smutnějšího, než viděti děvče, které snaží se za těch několik vteřin pausy zopakovati si z úzkostným chvatem, z čeho může býti v následjící hodině zkoušeno. Mnohým rodičům nelíbí se škola, která omezuje domácí úlohy. Před ulehnutím ať žádné dítě nepracuje. Vyšší dívčí školy měly by být odpoledne vůbec zavřeny. Oběd má býti tráven bez starosti. A také po celou neděli, ať má dívčí mozek dokonalé prázdniny.

Svrchu uvedený spisovatel stěžuje si také na to, že učitelky doporučují svým žákyním četbu zábavných knih jako osvěžení a zatím je torturou. Děvčata čtou povrchně a proto mají čísti co nejméně. Nemá se u nich rozdmychovati zžírající výheň zvědavosti, nýbrž klidný plamen zájmu a to děje se v každé řádné škole. Proto ať raději měštanská dcerka chodí do 16 let do školy. Zabrání se tým mnohým nepřístojnostem, jimž děvče po vystoupení ze školy je vystaveno. Předčasně stárnou taková děvčata života již záhy zkušená a není tudíž divu, když kandidáti ženitby milují více sklenku piva, než „zábavu“ plesovou.

— Týdeník Tábor, 1/1902

Sebevražda studujícího.

Z Pehlhřimova se sděluje, že tam dne 27. ledna nalezen byl časně ráno poblíž kostelíka „Kalvarie“ studující V. tř. tamního c. k. gymnasia Uhýrek, zastřelený a na polo zmzlý. Mladistvý zoufalec jevil po nalezení ještě známky života a dopraven byv do svého bytu o 10. hodině dopoledne, přijal poslední pomazání a zemřel. Ze zápisek mladistvého sebevraha vyšlo na jevo, že zoufal si ze strachu před špatnou známkou z matematiky.

— Týdeník Tábor, 6/1902