Barevná fotografie si jen těžko hledala cestu k praktickému použití. Všechny rané techniky barevné fotografie byly pro fotografa mnohonásobně náročnější než černobílá fotografie. Výsledná kvalita barevného obrazu byla velmi různorodá, a tak po celá desetiletí byla barevná fotografie jen okrajovou experimentální oblastí.
Autochromy značně usnadnily cestu k barevnému obrazu. Neodstranily však všechny problémy. Vlastní materiál byl velmi drahý, málo citlivý na světlo (citlivost se pohybovala kolem 4 ASA, 1 ISO) a zpočátku Autochromy prakticky neumožňovaly, pro fotografii velmi podstatné, kopírování a tištění.
I po vynálezu Autochromu tak bylo stále mnohem snazší, vlastně i bezpečnější, pořídit černobílou fotografii a tu kvalitně vykolorovat. V některých případech je však barva ve fotografii nenahraditelná a právě to přispělo k jejímu rozšíření.
Tam, kde barva hraje nenahraditelnou roli jsou fotografie exotických rostlin, etnik či krajiny v cestopisné fotografii. U těchto fotografií pozorovatel většinou nemá představu o barevnosti originálu a nemůže si tuto informaci snadno představit. Bylo sice běžné takové fotografie ručně kolorovat, barvy ale často nepůsobily důvěryhodným dojmem a ani důvěryhodné nebyly — fotografie se kolorovaly až po návratu z cest a retušér v laboratoři nemusel mít představu, jak skutečná scenérie vypadá.
Už před rozšířením Autochromu vznikly velké cestopisné celky. Slavná je kniha Adolfa Mietheho, průkopníka trojbarevné fotografie, „Unter Der Sonne Oberägyptens“ (Pod sluncem horního Egypta) vydaná roku 1908 obsahující 44 barevných fotografií. Opomenout nemůžeme ani sbírku cca 1800 fotografií „Krásy Ruska“, kterou připravil podobnou technikou pro ruského cara S. M. Prokudin-Gorskij.
Největší cestopisnou sbírku na Autochromu sestavil francouzský bankéř a filantropista Albert Kahn. Roku 1909 odcestoval do Japonska a vrátil se s množstvím fotografií a vizí projektu na fotografickou dokumentaci celého světa. Pod vedením Jeana Brunhesa v letech 1909 až 1931 vznikla sbírka obsahující 72 000 barevných fotografií a 183 000 metrů filmu zaznamenávající každodenní život 50ti zemí světa. Sbírka dnes známá jako „Archív planety“ je dostupná v muzeu Alberta Kahna v Paříži.
První barevné fotografie v časopise National Geographic byly ze série fotografií z Číny a Korey vydané roku 1910. Jednalo se ale o ručně kolorované fotografie od japonského umělce. První Autochrom, “Zahrada v Gentu”, Paula G. Guilmetta byl publikován v červnu 1914, těsně před počátkem první světové války, s popiskem „U této fotografie se člověk ptá, co obdivovat více – krásu květin a nebo možnosti fotoaparátu“. První série fotografií z Autochromu v časopise vyšla až v roce 1916. Od roku 1927 začaly být barevné fotografie publikovány v každém vydání časopisu. Mezi lety 1914 – 1938 National Geographic publikoval 2 355 Autochromů – více než jakýkoliv jiný časopis.
— Vyňato z textu Marka Jacobse na on-line výstavě Autochromů, www.luminous-lint.com
Autochrom rozhodně nepatří mezi materiály pohotové a nenáročné, vhodné pro reportážní fotografii. Přesto první reportážní fotografie najdeme už v časopise „L'Ilustration“, který pět dní po uvedení Autochromu na trh, začal publikovat Autochromy Léona Gimpela. Tyto reportáže se většinou skládaly z jednoho až tří snímků a připomínaly tak spíše fotoreportáž 19. století.
Reportáž z divadelního představení v Šárce, neznámého autora obsahující 6 snímků, je tak velmi ojedinělá. Pozoruhodná je fotografie přicházejících diváků působící nearanžovaným dojmem, přesto, že i za slunečného dne trvala expozice minimálně 1 sekundu.
Nejrozsáhlejší Autochromové reportáže jsou z 1. světové války. Hned několik fotografů se systematicky věnovalo pravidelné dokumentaci válečných událostí a následků války ve Francii. Tyto fotografie byly pravidelně publikovány tiskem, ale měly sloužit i jako dokument devastace Francie válkou.