Daguerrotypie je první fotografická technika. Jelikož se ještě nepoužívalo negativů a nebylo možné fotografie kopírovat, dochovaly se nám v pozůstalosti pouze dvě daugerrotypie Ignáce Šechtla a to bohužel v poněkud špatném stavu. Pokud máte nějakou daugerrotypii od Šechtlů, velice rádi si ji přijedeme ofotografovat.

Vynález zbudil brzy velký obdiv. Pan Jan Slav. Toníček napsal do Wlastimilu toto:

Již v r. 1838, hlavně ale r. 1839 počalo se mluviti o znamenitém vynálezku pana Daguerra v Paříži. On zřídil temnici (camera obscura), kde se nalézá plotna jakousi látkou potřelá; do temnice té na plotnu padá světlo odrážené od stromů, kostelů, mostů a vůbec ode všech předmětů i celé krajiny, a v několika minutách jest vyhotoven obraz oněch předmětů pouhými toliko paprsky slunečními. Každý se tázal, jakaá jest to asi látka, jeý tak přenáramnou citlivost pro světlo má? Každý se divil, jaké je to mistrné rejsování, jak spanilý přísvit (Helldunkel), jak dokonalé vyvedení! Všecko jest výborném avšak není-liž to vše rejsování některého obratného umělce? Místo odpovědi podal Daguerre zvětšující sklo; a tu bylo viděti nejmenší záhybky a čáry, jež pouhým neozbrojeným okem ani pozorovati nelze; bylo viděti i ty nejmenší věci; možná bylo počítati kameny ve dlažbě, pozorovati velikost deště, čísti nápis nad krámem. Čím silnější světlo, tím rychleji a ráznějí dělá se obraz; rychleji tedy o polednách a v létě než ráno nebo večer v zimě. Avšak jen ticho stojící předměty dají se vyobraziti; pohyblivá těla dávají obraz dohromady splavěný, neb se i světlo od nich splavuje. Ale pod silným sluncem africkým, kde oučinek okamžitý jest, dostali bychom snad obraz i pohyblivých předmětů v přírodě. Nápadný jest úsudek jednosvorný těch, kteří Daguerovy obrazy vid2li a zkoumali. Učení, umělci i pouzí milovnící umění vyznávají, že nic více překvapujícího nelze viděti nad tyto věrné otisky skutečnosti. Jistý učený muž viděl 60 otisků; zjistil, že při prvním pohledu na tyto obrazy nevýslovný cit duše se zmocnil. Zde poskytuje se nám příroda sama; zcela jesto to samý ten náhled, jako ve skutečnosti, jen v menší míře. Něco takového v malém prostoru před sebou viděti, má cosi přemocného do sebe, že z počátku divíme se tomu, jakoby před našima očima divy se dály. Ale zatím, jak nahoře podotčeno, všechny věci pohyblivé, byť i našim očím zdály se ticho stáati, zcela se nevyobrazují, neb jen velmi nedokonale. Sem náležeji nejen oblaka, ale i listí stromů, i jest tedy se obávati, že vyobrazení krajin nikdy dobře se nepovede. Jak Daguerův vynálezek na umění a vědy oučinkovati bude, nelze předvídati. Celý ale strol a látka, na jejíž proměně světlem div tento spočívá, bude se nepochybně moci zlepšiti a zjednodušiti. A vskutko stala se již oprava u věci té. Daugerovo rejsovaní jest totiž tak jemně, jako as prášek na křídle motýla, že snadno se dá setříti. Francouzský jeden akademik vynašel ale pokost (firnaiz), kterým se rejsování polije a zcela upevní, jenom že lesk něco temnější jest. Jelikož obyčejná rejsování těmito přirozenými obrazi ani srovnati se nedají, jest patrno, že ceny své pozbudou a že v každém případě rejsovaní Daguerova bude se používati, kde se ho použíti dá.

— Jan Slav Toníček, Wlastimil

Uznávaným objevitelem základních pomůcek a prací fotografických jest Nicéphor Niepce, francouzský důstojník z Chalon-sur-Saone, který se pokusil asi r. 1816 o zhotovení kovových desek, kterými by se mohly tisknouti obrazy. Niepce chtěl tím nahraditi úmorné rytí desek pro tisk obrazů a měl v úmyslu zhotovovati tyto desky cestou mechanickou. ,,Camera obscura'', zcela jednoduchý fotografický přístroj s prostou čočkou, která měla ještě mnohé vady byla mu známá, a jako materiálu k hotovení tiskacích desek použil nejdříve desek zinkových, později měděných i stříbrných. Tyto desky opatřoval povlakem asfaltu a vystavoval účinkům světla v ,,camera obscura''. Takové ,,exposice'' trvaly ovšem dlouho, ale asfalt ztvrdl konečně účinkem sěetla na těch místech, kde na něj působilo. Niepce pak se pokoučel vymíti asfalt tam, kde zůstal měkký, což se mu i podařilo smíšenou levandulového a kamenného oleje. Usučené desky poléval vhodnou kyselinou, aby je vyleptala na místech zbavených asfaltu, a i to se mu částečně dařilo. V podstatě to byl tudíž proces, kterého se dnes -- ovšem značně zlepšeného -- používá v reprodukřních ústavech pro tisk z hloubky a kterého v základě možno upotřebiti i ve fotografii. Se svým vynálezem se Niepce nikterak netail, sdělil jej ,,královské anglické uřenecké společnosti'', ale poněvadž potřeboval zlepšení a nemoho se ho hned prakticky upotřebiti, nedosáhl uznání. Jeho vynález byl nazván ,,heliografií''.

Podobnými pokusy se zabýval v Paříži Louis Jacques Mandé Daguerre, malíř a majitel diorámy, narozený v Cormeilles u Paříže r. 1787, který však neměl v úmyslu zhotovovati desky k tisku, nýbrž šlo mu hlavně o zachycení obrazy, který se jevil v ``camera obscura''. Bylo mu známo, že jodit stříbrný hnědne na světle, a proto vystavoval stříbrně nebo stříbrným povlakem opatřené deštičk účinkům jodových par, čímž na nich vznikal jodid stříbrný, látka to proti nynějšímu nám známému bromidu stříbrnému jen nepatrně citlivá. Na takto připravené deštičky nechal působiti světlo ve fotografické komoře a tu se na nich objevil skutečně slabý obraz, kterého však nedovedl ustáliti a který působením různých lázní zase mizel. V této době -- bylo to asi kolem r. 1827 -- seznámil se Daguerre prostřednivtvím pařížského optika Chevaliera s Niepcem, a když se úal totp dva mužové navzájem pověděli o svých zkušenostech, uzavřeli v r. 1829 smlouvu, že budou ve svých pokusech pokračovati, sdělovati si své výsledky, a podaří-li se jim vynález, který by se dal prakticky zužitkovati, že bude majetkem jich obou a že ho oba také využijí. Pracoval tudíž Niepce na svém procesu asfaltovém a Daguerre na svém procesu jodostříbrném. Praktícký výsledek se však dlouho neobjevoval. Nicéphor Niepce mezitím zemřel r. 1833 a v jeho práva uvázas se podle smlouvy jeho syn Isidor Niepce. Daguerre se nedal odstrašiti okamžitým neúspěchem a zkoušel dále. Konečně v r. 1837 se mu podařilo dosáhnouti pouhou náhodou -- jak jest zaznamenáno -- žádoucího úspěchu. Jak již bylo shora uvedeno, používal Daguerre postříbřených deštiček, které vystavoval parám na jodu a pak účinkům světla ve fotografické komoře tak dlouho, až se na nich objevil obraz. Někdy bylo světlo slabé, takže obrazu nebylo dobře znáti, nebo obraz byl na deštičce jen naznačen -- a takové desky Daguerre odklĂĄdal, aby je pozdšji znovu vyleštil a opatřil novou citlivou vrstvou. Jednou postavil takovou krátce osvětlenou desku do skříně ve své pracovní místnosti, a když ji pak po čase chtěl znovu upotřebiti, zjistil na ní krásně vypracovaný a dobře znatelný obraz. Překvapilo ho to, poněvadž si této změny nedovedl vysvětliti. Když se postup opakoval, došel k názoru, že ve skříni musí býti příčina, která obraz dokonučuje a vypracovává. Bylo tam všelijaké nářadí a různé lučebniny. Daguerre osvětloval nové a nové desky a stavěl je do skříně, vyjímaje odtud pomalu jednu lučebninu za druhou, až tam zůstaly pouze zbytky rtuti v rozbité láhvi. Avšak pokus se stále dařil. Z toho Daguerre usoudil, že výpary ze rtuti vypracovávají obraz, a aby se o tom přesvědčil se vší uččitostí, osvětlil ve fotografické komoře novou desku a vystavil hned nato parám rtuti, kterou zahříval nad plamenem. Deska byla mnohem kratčeji osvětlena, ale obraz objevil se na ní za několik minut a tím byl problém rozluštěn. Páry rtuti usazovaly se jen na místech osvětlených a vznikal tak positiv se všemi podrobnostmi fotografovaného předmětu, který byl sice znatelný jen v odrazu světla, ale byl takové dokonalosti, že zasloužil všeobecného obdivu. Obraz byl však po svém zhotovení stále citlivý a bylo tedy nutno jej ustáliti. To Daguerre prováděl s počátku v roztoku kuchyňské soli, později pak v roztoku sirnatanu sodného. Překvapující novotou Daguerrova vynálezu bylo jeho ,,vyvolávání'' parami rtuti po krém osvětlení desky ve fotografické komoře. Obrazu bylo ovšem na kovové desce jako ,,nadechnuty'', a nikdo nesměl se dotknouti prstem nebo čímkoli jiným: proto byly podávány ve zvláštních rámečkách pod sklem. ,,Daguerrotypie'', jak se tyto obrazy jmenovaly, byly skutečně krásné a vadilo jim jediné: nemožnost rozmnožování. Byly tudíž unikáty. Daguerre zužitkoval sice mnohé, co objevil Niepce, ale poněvadž první upotřebitelné obrazy, zhotovené světlem na kovových deštičkách, provedl Daguerre sám, nutno ho považovati za vynálezce ``daguerrotypií''

Daguerre se snažil svůj vynález zpeněžiti, ale nedařilo se mu to, a komu ukázal výsledky, aniž by ho zasvětil do celého procesu, nechtěl mu věžiti, že obraz vznikl mechanickou cestou bez jakéhokoli rytí a kreslení. Konečně se Daguerre svěřil se svým vynálezem poslanci Aragovi, členu francouzské Akademie věd, a sdělil mu pod slibem, že nezjeví nikomu podstatu procesu, celý postup práce. Arago se takto přesvědčil, že obrazu jsou zhotovovány snadným způsobem, bez jakýchkoli úskoků a podvodů. I podal o tom nejdčíve zprávu ve schuzí Akademie dne 7. ledna 1839 a vzbudil zájem o vynález Daguerrův u ministra vnitra Duchatela. Oba muži se potom přičinili, že již 30. července 1839 byl vydýn zákon, přijatý oběma sněmovnami, kterým byl vynález zakoupen a Daguerrovi byla za něj udělena doživotní renta v částce 6000 franků a Isidoru Niepceovi 4000 franků. Ve slavnostní schůzi Akademie věd byl potom vynález Daguerův dne 19. srpna 1839 veřejně vyhlášen a věnován podle rozhodnutí francouzské vlády veškerenstvu. Byl to jistě velkolepý čin, který usnadnil brzké rozšíření vynálezu do celého světa.

— Vladimír Albrecht, 25 roků ve službách černého umění, 1930, str. 19-21