Fotografie stavby dráhy Tábor-Bechyně (1903)

Z Tábora do Bechyně

(K zahajovací jízdě na elektrické dráze)

Jsou mezi námi pamětníci (nikoli snad větší starci) dob ticha a klidu v melancholickém kraji táborském. Na „železného oře“ jezdili od nás dívat se až ku Praze — a výlet takový nebyl výletem ledabylým. Dnes vozkové byli by většinou na rozpacích, kdyby se jich kdo zeptal, kudy cesta do Prahy. Vyrostli jsme z idylických časů dostavníkových komunikací.

Ale dosti zvolna jsme vyrůstali. Za režimů rozhodně německých, okázale stranických, v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století na oblasti království českého, obývané většinou Němci železničních sítí kvapem přibývalo. Každý městysek, ba každá větší ves musila být spojena kolejemi se světem. A nebyly to jen dráhy podružné, které se stavěly s opravdovou horečkou v „uzavřeném území“. Z čehož ovšem vznikl čilý ruch průmyslový, jímž Němci nyní se chlubí a kterým chvástají se naproti prý nepatrnému, mizivému průmyslu českému. Za čí peníze stavěly se dráhy na severu království českého, vědí Němci i Češi, ale pošetilo bylo by se tím oháněti. Skutečnost odčiniti nelze.

Po veškerém rozmachu na severu došlo konečně i na Čechy jižní. Avšak ještě ne z nějaké náhle vyplynulé přízně k ubohému lidu jihočeskému. Šlo prostě o státní dráhu, která by spojila Prahu s Vídní. Kdyby ji bylo možno vésti krajem německým, tím lepe. Jan náhoda se tomu vzepřela: od Prahy až za Budějovice žijí kompaktně Čechové.

A tak tedy vznikla prvá tepna obrozeného pro nás života. A zas dlouho trvalo — a mnoho bylo tahaniny, nežli rozjely se lokomotivy po druhé trati jihočeské, po „transversálce“. To bylo námitek, že dráha nebude se vyplácet: jakoby se vyplácely všecky nesčetné dráhy ve krajích německých! V té příčině naprosto nelze souhlasit s komunikační politikou nebožtíka ministra Kaizla, jenž houževnatě se přidržoval názoru, že dráhy mají být samy o sobě podnikem pro stát užitkovým. Vždyť co se nevydělá na vozbě krajinami chudšími, tyto kraje nahradí jiným způsobem státu. Veškeren hospodářský život se povznese — kde zmohutní vezdejší blahobyt, i pan berní má víc co dělat.

A zase dlouhá a dlouhá doba uplynula a mnohé rozsáhlé kraje jihočeské zůstávaly úplně stranou železničního spojení. Zejména živá Bechyň, se svými rozkošemi krajinnými, se svým přičinlivým obyvatelstvem — úpěla takořka po železniční trati. Volala, žádala, obětavost nabízela — leč uši byly hluchy. Po nekonečných přípravách, po nejkomplikovanějším vyjednávání stojíme tedy dnes před tratí hotovou, před komunikaci nového, moderního způsobu. Elektrická jiskra spojí vděkuplnou Bechyň s Táborem.

Nedivno, že ve chvílích, jež předcházejí definitivnímu zahájení vozby na elektrické draze táborsko-bechyňské, lid našeho kraji ve slavnostním je rozrušení! Vždyť začíná nová kapitola života tohoto lidi, zvyklého nevšímavosti a — chudobě!

Nemůžeme, nežli přáti si, aby nová dráha přinesla hojnost požehnání dumným našim krajům. Kéž elektřina, jež bude poháněti vozy od Tábora k Bechyni, otřese myslemi našeho lidu a roznítí v něm chuť k podnikavosti, aby aspoň částečně chudoba od nás se vystěhovala!

— Týdeník Tábor, 1903

ctibor p17113 p17114

p17115 p17116 p17117

p17119 p17121 p17122

p17123 p17124 p17125

p17126 p17127 p17128

p17129 p17130 p17131

p17132 p17133 p17134

p17135 p17136 p17137

p17138 p17139 p17140

p17141 p17142 p17143

p17144 p17145 p17146

p17147 p17148 p17149

p17150 p17151 t