1903

(K zahajovací jízdě na elektrické dráze)

Jsou mezi námi pamětníci (nikoli snad větší starci) dob ticha a klidu v melancholickém kraji táborském. Na „železného oře“ jezdili od nás dívat se až ku Praze — a výlet takový nebyl výletem ledabylým. Dnes vozkové byli by většinou na rozpacích, kdyby se jich kdo zeptal, kudy cesta do Prahy. Vyrostli jsme z idylických časů dostavníkových komunikací.

Ale dosti zvolna jsme vyrůstali. Za režimů rozhodně německých, okázale stranických, v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století na oblasti království českého, obývané většinou Němci železničních sítí kvapem přibývalo. Každý městysek, ba každá větší ves musila být spojena kolejemi se světem. A nebyly to jen dráhy podružné, které se stavěly s opravdovou horečkou v „uzavřeném území“. Z čehož ovšem vznikl čilý ruch průmyslový, jímž Němci nyní se chlubí a kterým chvástají se naproti prý nepatrnému, mizivému průmyslu českému. Za čí peníze stavěly se dráhy na severu království českého, vědí Němci i Češi, ale pošetilo bylo by se tím oháněti. Skutečnost odčiniti nelze.

Po veškerém rozmachu na severu došlo konečně i na Čechy jižní. Avšak ještě ne z nějaké náhle vyplynulé přízně k ubohému lidu jihočeskému. Šlo prostě o státní dráhu, která by spojila Prahu s Vídní. Kdyby ji bylo možno vésti krajem německým, tím lepe. Jan náhoda se tomu vzepřela: od Prahy až za Budějovice žijí kompaktně Čechové.

A tak tedy vznikla prvá tepna obrozeného pro nás života. A zas dlouho trvalo — a mnoho bylo tahaniny, nežli rozjely se lokomotivy po druhé trati jihočeské, po „transversálce“. To bylo námitek, že dráha nebude se vyplácet: jakoby se vyplácely všecky nesčetné dráhy ve krajích německých! V té příčině naprosto nelze souhlasit s komunikační politikou nebožtíka ministra Kaizla, jenž houževnatě se přidržoval názoru, že dráhy mají být samy o sobě podnikem pro stát užitkovým. Vždyť co se nevydělá na vozbě krajinami chudšími, tyto kraje nahradí jiným způsobem státu. Veškeren hospodářský život se povznese — kde zmohutní vezdejší blahobyt, i pan berní má víc co dělat.

A zase dlouhá a dlouhá doba uplynula a mnohé rozsáhlé kraje jihočeské zůstávaly úplně stranou železničního spojení. Zejména živá Bechyň, se svými rozkošemi krajinnými, se svým přičinlivým obyvatelstvem — úpěla takořka po železniční trati. Volala, žádala, obětavost nabízela — leč uši byly hluchy. Po nekonečných přípravách, po nejkomplikovanějším vyjednávání stojíme tedy dnes před tratí hotovou, před komunikaci nového, moderního způsobu. Elektrická jiskra spojí vděkuplnou Bechyň s Táborem.

Nedivno, že ve chvílích, jež předcházejí definitivnímu zahájení vozby na elektrické draze táborsko-bechyňské, lid našeho kraji ve slavnostním je rozrušení! Vždyť začíná nová kapitola života tohoto lidi, zvyklého nevšímavosti a — chudobě!

Nemůžeme, nežli přáti si, aby nová dráha přinesla hojnost požehnání dumným našim krajům. Kéž elektřina, jež bude poháněti vozy od Tábora k Bechyni, otřese myslemi našeho lidu a roznítí v něm chuť k podnikavosti, aby aspoň částečně chudoba od nás se vystěhovala!

— Týdeník Tábor, 1903