Zapomenuté barvy minulosti

Yvette Borup Andrewsová byla oficiální fotografkou první asijské zoologické expedice American Museum of Natural History v letech 1916–1917. Fotografii studovala v Německu, Francii, Itálii i New Yorku a zvláštní pozornost věnovala fotografování v přirozených barvách. Cestou do Číny strávila výprava tři týdny v Japonsku právě v době kvetoucích sakur; Roy Chapman Andrews později napsal, že pro člověka zajímajícího se o barevnou fotografii bylo Japonsko tehdy „skutečným rájem“.

Andrewsová věnovala fotografování Tibeťanů celou kapitolu knihy Tábory a stezky v Číně nazvanou „Lov na Tibeťany s fotoaparátem“. Píše, že ze všech lidí, které se pokoušeli portrétovat, byli Tibeťané nejobtížnější. Peníze ani drobné dárky často nepomáhaly a filmovou kameru u cesty obcházeli velkým obloukem. Když přemlouvání nezabralo, fotografovala Yvette skrytě z křoví s aparátem předem zaostřeným na vybrané místo.

Kniha popisuje několik lovů vodního ptactva během cesty Jün-nanem. Podél Jang-c’-ťiang stříleli divoké kachny a rezavé husice, tehdy anglicky označované jako „brahminy ducks“. Při jednom z posledních lovů toho roku Yvette lákala přilétající hejna na malý roh ze dřeva a kosti, zatímco Andrews střílel z úkrytu u vody. Roy Chapman Andrews se později proslavil středoasijskými expedicemi American Museum of Natural History. Muzeum připomíná, že bývá uváděn jako jedna z možných předloh filmového Indiana Jonese; přímé doložení u tvůrců filmu však chybí.

Andrewsovi přijeli do Ta-li Fu po devíti dnech cesty z Jün-nan Fu. V knize vzpomínají, že se před nimi nejprve objevily tři štíhlé pagody pod pohořím Cang-šan a potom městská brána. Ve světle pozdního odpoledne prý působila téměř neskutečně, i když už projížděli jejím obloukem na kamennou hlavní ulici. Černobílá reprodukce tohoto záběru vyšla v knize Tábory a stezky v Číně pod názvem Brána a hlavní ulice Ta-li Fu.

Tři pagody pod pohořím Cang-šan patřily k nejvýraznějším orientačním bodům Ta-li Fu a Andrews je popisuje už při příjezdu k městu. Na konci expedice označil Pagetovy desky za jeden z jejích nejzajímavějších výsledků. Oceňoval věrné podání jemných atmosférických odstínů i jejich odolnost vůči velkým rozdílům teplot a klimatu. Poslední desky byly exponovány v Barmě asi rok a půl po výrobě bez patrného poškození, zatímco některé běžné negativy přivezené z Ameriky byly zničeny. Výprava přivezla do American Museum of Natural History 150 Pagetových barevných desek, 500 dalších fotografických negativů a 10 000 stop filmového materiálu.