Alexander Seik, Ignác Šechtl — první fotografové v Táboře

Čtvrtá výstava Muzea fotografie Šechtl a Voseček on-line.

Výstava trvala do 25. února 2006. Vzhledem k tomu, že při práci na výstavě se podařilo objevit mnoho nových fotografií Alexandera Seika

Fotografie z vernisáže

 

Alexander Seik (1824–1905)

Alexander Seik se narodil 6. září 1824 v Miroticích u Písku. Jako mnoho ranných fotografů se nejprve zabýval malováním podobizen, ale už 1. června 1855 začal provozovat v Mladé Vožici živnost fotografickou a stal se tak jedním z prvních českých fotografů vůbec.

V roce 1857 se přestěhoval do Tábora kde si brzy jeho ateliér v Nádražní ulici v domě č. p. 516 (na místě dnešního hotelu Palcát) získal velkou oblibu. Úspěšně se zabýval jak zhotovováním fotografických vizitek a kolorovaných portrétů větších formátů (na výstavě najdete dva takové portréty z r. 1858), tak v té době nesmírně náročným fotografováním v exteriéru. V roce 1860 prodal městu fotografii Tábora za 26 zlatých, což byla zhruba průměrná měsíční mzda učitele (dnes asi 20 000 Kč). Do Tábora se sjížděli zákazníci i z okolních měst, včetně těch, kde fotografický ateliér byl.

Rozkvět podniku dokazuje i otevření nového fotografického "salonu" roku 1865 v domě p. Mrazíka (dnes proti divadlu) s modernějším vybavením. Krok to však nebyl nejšťastnější - po necelých dvou měsících provozu Seik oznámil, že ateliéru se nedostává světla a proto znovu otevře svou původní fotografickou dílnu zcela obnovenou a vkusně vybavenou.

Mezinárodní slávy dosáhl Seikův ateliér během pruské invaze v roce 1866, kdy se mnoho pruských vojáků nechalo vyfotografovat a podobizny si zaslat domů, jelikož Seikovy fotografie prý předčily ty dostupné v Berlíně. Několik těchto podobizen se zachovalo ve sbírkách Hustiského muzea.

Seik mnohokráte zmiňoval své nejrůznější fotografické vynálezy, jejich podstata však zůstává záhadou. Specialitou jeho ateliéru byla chromofotografie, technika portrétů s plastickým dojmem, kterou si osvojilo jen několik fotografů a patří ke specialitám fotografie ve střední Evropě. Chromofotografie jsou několikráte chváleny už v II. ročníku týdeníku Tábor v roce 1865 a pisatel se zmiňuje, že Seik tuto techniku zdokonalil vlastním vynálezem a zbavil je tak "onoho outlého nádechu". Článek Jakuba Husníka z roku 1869 také zmiňuje, že Seik vynálezem zdokonalil metodu fotografování na porculán a zhotovuje tak zdařilé fotografie.

Stále podstatnější byla i Seikova činnost ve společenských kruzích. V roce 1867 se stal členem (a později, roku 1883, i velitelem) sboru ostrostřelců, kterým připravil krásné album s portréty členů. (Toto album je největší nám známý zachovalý soubor Seikových fotografií.) V roce 1870 byl poprvé zvolen do obecního zastupitelstva. V roce 1872 se stal členem fotografické společnosti ve Vídni a Roku 1873 členem městské rady. Téhož roku mu byl svěřen policejní referát.

Ignác Šechtl (1840–1911)

Ignác Šechtl se narodil 26. května 1840 v Praze v rodině mlynářského mistra. Jeho údělem se měl stát obchod. Krátce pracoval jako písař u zasilatelské firmy Alexandra Kliera v Praze. V roce 1863 však odešel do Kladna, kde se vyučil fotografickému řemeslu a v roce 1865 mu byla opovězena živnost. Z této doby se již zachovalo několik fotografických vizitek, které najdete v expozici muzea.

V roce 1867 se přestěhoval do Plzně, kde si založil ateliér (již čtvrtý ve městě). Tento rok se dobový tisk zmiňuje o fotografování pomníku sochaře Wiltda, kterýžto se i přes velmi nepříznivé počasí kupodivu zdařil. Jedná o první zmínku Ignácova fotografování v exteriéru.

Později (roku 1868) se spojil s fotografem Franzem Bergmanem. Mezi oběma fotografy však došlo k rozporu a proto roku 1869 Šechtl odešel i se svou ženou Antonií rozenou Lexovou z města a živil se jako kočovný fotograf. Štěstí zkoušel například v Bukurešti (r. 1871), Nepomuku a Prachaticích. Z této doby se zachovalo několik podstatných fotografií. K unikátům patří fotomontáž vytvořená dvojexpozicí, která zobrazuje Ignáce jako laboranta i retušéra v jednom snímku. Velmi zajímavé jsou fotografie měst, například snímky Prachatic, Jistebnice, Tábora, Žirovnice či technicky neobvyklý panoramatický snímek Blatné.

V roce 1870 se Ignácovi narodila dcera Antonie a čtyři roky na to jeho žena zemřela. Novou životní partnerku našel v Kateřině Štastné, se kterou se seznámil na svých výletech do Tábora. Kateřina byla totiž hospodyní Josefa Němce, manžela Boženy Němcové. Tak se Šechtl ve svých 36 letech konečně usadil v Táboře, kde roku 1876 oficiálně otevřel fotografický ateliér v domě 333 na Mariánském Náměstí.

V roce 1877 se Ignácovi narodil syn Josef Jindřich a podle rodinné legendy ve stejný den potkal v hospodě obchodního cestujícího Jana Vosečka, který se toho dne stal fotografem a společníkem firmy. Ve sčítacím aparátu figuruje Jan Voseček jako pomocník Šechtla od roku 1880.

Ignác vášnivě dokumentoval vývoj města i za cenu ztrátovosti celého počínání. Z let 1876 a 1877 se dochovalo mimo jiné i několik fotografií Táborského náměstí krátce po přestavbě radnice a reportáž z odhalení pomníku Jana Žižky od sochaře Myslbeka.

Ignác se stal spoluzakladetelem rybářského spolku a byl oblíbeným divadelním ochotníkem. Lidé se prý smáli už při příchodu Ignáce na scénu. Jeho herecké zkušenosti i smyl pro humor jsou patrné na mnoha jeho fotografiích.

 

Logo Seik Šechtl

"Zdejší fotografové, veleznámí pánové Sejk a Schächtl spojili se tyto dny soukromou úmluvou k společné práci, a sice tím způsobem, že oba, každý jinak samostatný o své osobní firmě, společně obstarávati budou všechny fotografické zakázky v městě a okolí na útraty společné, jež v první chvíli krýti bude záloha 200 zl, kterou p. Alex. Sejk do závodu zapůjčil, a podělovati se budou dílem stejným z užitku čistého."

Tímto prohlášením otištěném v roce 1878 v týdeníku Český Jih vznikly "Spojené fotografické dílny Alexandra Seika a Ignáce Schächtla". V tomto období jsou některé fotografie signovány společným logem obou fotografů, jiné zase zvlášť.

Ignácovi tato spolupráce velmi prospěla a jeho jméno v Táboře vešlo do všeobecného povědomí. Do svého ateliéru si pořídil přístroj na zvětšování fotografií, v té době velmi neobvyklé vybavení. Inzeroval i mikroskopické fotografe zvětšené 1000 až 4000 kráte. Od Seika se Ignác také zdokonalil v kompozici snímků a spojil je se svým typickým smyslem pro humor a touhou zdůraznit povahu fotografovaného.

Seik ale pomalu ztrácel zájem o fotografii a věnoval se intenzivněji politice a tak společná činnost pomalu zkončila asi v roce 1886, kdy oba salony opět začaly inzerovat zvlášť.

 

Alex. Seik byl zvolen za starostu Tábora roku 1889. Za 10 let jeho starostování Tábor prošel významným vývojem. Byla provedena rekonstrukce Bechyňské brány a děkanského kostela podle návrhu architekta J. Mockera. Železniční doprava byla rozšířena směrem na Písek a Jihlavu a tím se Tábor stal podstatnou křižovatkou. Byl postaven společenský dům Střelnice a Seik se zasloužil i o stavbu nové Tabákové továrny (dnes obchodní dům Delvita a městký úřad).

Seik zemřel 2. října 1905. V tehdejších novinách se dočteme:

"V požehnaném věku kmetském odchází od nás muž, který, ač nebyl rodákem tohoto města, přec jeho slávě, jeho rozkvětu věnoval celý život svůj.

Vstoupil v řady tichých ale svědomitých pracovníků naší obce, z nichž mnozí, přemnozí nás již dávno navždy opustili, vstoupil v době té, kdy Tábor se probouzel, kdy z omšelých stínů staré slávy sbíral se a mohutněl v město nové, kvetoucí. Pracoval poctivě, tiše a kladl základy k blahu dob pozdějších, a dočkal se ještě v pozdním večeru dlouhého věku svého, že viděl zásvit červánků lepších dob.

Umírá klidně, obklopen požehnáním své práce, věnované městu, ku kterému přilnul jako k svému rodišti. A město to, které odvděčilo jeho zásluhy a jmenovalo jej svým čestným měšťanem, to město klade věnec vzpomínek na jeho rakev a v dějiny velké své píše jméno jeho v řady nejlepších synů svých, ono loučí se s ním tím bolestným pozdravem:

Odpočiň v pokoji - památka tvá zůstane v požehnání."

Rozdělení obou ateliérů zřejmě chod Ignácova podniku výrazně neovlivnilo. Během 80. let se rozšířily "suché" želatinové negativy, které výrazně zjednodušily fotografování mimo ateliér a tak z této doby se již dochovalo bezpočet fotografií Tábora i významných událostí.

V roce 1888 začal Jan Voseček pracovat v původním Seikově ateliéru a z této doby existují i fotografie signované "Jan Voseček". V roce 1895 se stává společníkem firmy, která je přejmenována na "Schächtl a Voseček", později "Šechtl a Voseček".

V roce 1896 Ignác propadl další novince - kinematografu. Jako první mimo Prahu dostal koncesi na promítání živých obrazů. Už v roce 1896 mělo proběhnout promítání v Plzni, které by bylo první v čechách. Pro technické problémy se však pravděpodobně poprvé promítalo až v roce 1897 v táborské Střelnici. Ignác ale nebyl s jeho technickou kvalitou spokojen a proto odjel do Vídně vyřešit problémy se světlem. Později s kinematografem kočoval, ale jeho počínání bylo výrazně ztrátové a tak kinematograf i filmy prodal kouzelníkovi Ponrepovi.

V roce 1902 měla firma Šechtl Voseček pavilon na velkolepé Krajinské výstavě v Táboře, ze které také vytvořil první velkou do dnešní doby zachovalou reportáž spolu se svým synem Josefem Jindřichem. Následovaly další rozsáhlé reportáže ze stavby bechyňské dráhy, 1903, a ze Sokolských sletů. V roce 1904 se syn Josef Jindřich stal společníkem firmy. V roce 1906 firma otevřela pobočku v Pelhřimově a účastnila se Rakouské výstavy v Londýně. V roce 1907 započala stavba nového ateliéru v místě vývalého Seikova, který se stal největší na českém jihu.

Ignác Šechtl zemřel 6. července 1911. Firma Šechtl a Voseček však existovala až do združstevnění v roce 1953.

 

Umělecké sestavování

Již svrchu jsme dotkli, co se vyžaduje, má-li fotografovaný obraz slouti dovedným. Vedle pravosti kontur a přesnosti originálu odpovídající, vyžaduje se též ráz oku a duchu lahodný a příjemný.

Co malíři jest velmi snadné vyvádění příjemných podobizen, příjemných co do pojmutí, sestavení atd. bývá často velmi nesnadné fotografu, byť by i v umění svém byl mistrem a v originálu nejpodobnější obrazy vyváděl, tak podobné, že co do podobnosti by se i výrobkům největšího malíře vyrovnaly.

Co tedy vlastně překáží vyplnění všech požadavků, výborné fotografii kladených? Odpověď jest snadná - schází uměleckého pojmutí a sestavení.

Obyčejně jsou skoro nejoblíbenější fotografie, jimž uměleckého rázu docela schází, které však pilně dle předepsaných pravidel fotografie řemeslně vyvedené jsou, neboť bývají na pohled pěknější originálu, čímž se osobám pojmutým lichotí. Znalec však na první pohled pozná, v čem to leží, že pěknosť ta jest podmíněna nevyvinutím podrobností originálu a pravé povahy jeho. Jinak tedy soudí o obrazu znalec.

Aby fotograf v prvním pádu, kterýž jest nejsnadnější, uměleckým požadavkům vyhověl, měl by si osvojiti znalosť povah lidských, aby tak na první pohled rozhodnouti mohl, jak osobu její povaze postaviti neb posaditi má. Vždy by však měl kratší neb delší přiměřenou rozmluvou s osobou, kterouž pojímati má, její povahu poněkud vyskoumat než k pojímání přikročí.

Při postavení osob padá rovněž do váhy stáří jejich. Stav, není-li již zevnějšími známkami, jako vojenský, kněžský atd. nápadný, není rozhodným. Vedle rozdílu pohlaví jsou to okolnosti hlavní, jež má fotograf prvé pozorovati, než k vlastní své práci přikročí.

Často zdaří se obraz nejlépe, nabídne-li fotograf osobě, hned při vkročení do atelie místo, kdežto se pak tato nenuceně, své povaze přiměřeně posadí. Nenucenosť, uhlazenost, vkus a souzvuk všech částí a elegance nemá žádnému obrazu scházeti, ať již osoba stála neb seděla. Též je hlavně na zřeteli míti, aby podobizně nescházelo živosti, což se nejspíše tím docílí, dá-li se zvláštní poloha rukou - nějaké duševní činnosti odpovídající - taktéž hlavě a prsoum, nejvíce pomáhá však výraz očí.

Hledí-li se k tomu, aby osoba představena byla buď co vypravující neb přemýšlející, pozorující atd., zmizí pak zajisté nucenosť a tvrdosť vzezření, nepracuje-li fotograf docela nevkusně a nepozorně nepřidruží-li se jiné rušivé okolnosti.

Strany polohy jednotlivých údů těla sluší pozorovati následující:

Hlava buď držena přímo - ani ku předu, ani do zadu nakloněná. Úklon hlavy ku předu má za následek zkrácení čela, nosu, brady atd., a zrak vypadne pak buď šilhavý, neb mrtvý a nejasný. Do zadu z tychtéž příčin hlava kloniti se nemá; vedle zkrácení již dotknutých částí tváře bývá nakloněním hlavy zrak zmenšen a nos pozdvižen, tak že na obraze chřípě se vyznačí, což velmi nepříjemný dojem působí.

Podobně i hořejší části těla, prsa, rámě, ruce, ač poloha jejich již držením hlavy jaksi sama sebou se podmiňuje, nesmí buď příliš vpřed neb do zadu se klonit. Vždy však musí být v souzvuku s výrazem, jaký se ze zraku a hlavy jeví, a zároveň naznačovati činosť, v jaké osobu na obraze představenu míti sobě přejeme.

Nucenosť, buď již v držení prsou, rukou neb ramen, ruší velmi dojem; v držení hořejších částí těla ležeti má jakás vznešenosť a okrouhlosť. Myslíme-li si od ramena k druhému taženu přes prsa čáru - takřka osu prsou - nesmí tato býti paralelní, rovnoběžná, s osou hlavy, an by takto prsa příliš široká vyhlížela. Někdy bývá prospěšno, zvlášť při mužských osobách, když to neb ono rámě za kabát neb vestu na prsou se vloží, čímž podpory a okrouhlosti nabude.

Je-li takováto dosažena, budiž pak nejprvé hleděno k tomu, aby příliš roztažené neb nevkusně rozhozené nebyli, při mužském pohlaví je nejlíp, když nohy blízko sebe jsou, neb jedna přes druhou přeložena atd., při čemž se však vyhýbati jest, aby nebyla vzdálenosť od osy celého těla příliš veliká.

Nemalé obtíže činí při fotografování dám krinoliny, kteréž přirozenému vržení skladek překáží, tak často těžko jest rozeznati na podobizně, zdali dáma při fotografování seděla neb stála. Při tom jest tedy úkolem fotografa, aby ještě před pojmutím obrazu skladby oděvu dámy tak uspořádal, aby jasně bylo znáti na obraze, v jaké posicí podobizna pojímána byla.

— Fotografie nynější doby, na základě vědy a zkušenosti založená, Antonín Markl (fotograf a lučebník), Nakladatelství Aleše Kreidla, 1863

Sestavování vícero osob

Zimní hospodářská škola
Zimní hospodářská škola koncem 70. let. Na neoříznuté fotografii je patrné jak fotografické pozadí bylo nakresleno přímo na venkovní zdi atelieru.

Při sestavení vícero osob nejhlavněji jest hleděti k tomu, aby byl v skupení život a jednotlivé jeho části sobě v odporu nestály.

Vedle toho má pozorný fotograf na zřeteli, aby všecky osoby byly stejně vzdáleny od předmětnice (objektivu) - nesmí tedy státi v rovné čáře, nýbrž v půlkruhu, jehož střed čoček s osou čoček splývá. Mají-li se toliko dvě osoby najednou pojímati, odpadá toto pravidlo, jenže pak se musí dobrý pozor míti na směr očí.

Směr zraku osob nemá jít nikdy na kříž, buď ať osoby na jeden a též bod (nejlépe na čočky aparátu) hledí, a neb na rozličné body, které tak leží, že směr zraků jest rovnoběžný.

Dvě osoby pojímají se buď v profilu, obrácené k sobě, aneb první v profilu, druhá celou tváří proti aparátu.

Podávání rukou, objetí atd. nevyjímá se skoro nikdy dobře, stojí-li obě osoby volně a nenuceně podlé sebe, jest dojem obrazu tím příjemnější, nejsouli od sebe příliš vzdálené, tak aby celek a souvislosť skupení rušen nebyl.

Tím však není řečeno, že by manžel manželce ruky podati, aneb matka dítě své k sobě přilnouti nesměla, to platí jen tenkráte, když by takovým sblížením dvou osob strach, ouzkosť, vášeň a podobné se vyznačovaly, čím by dojem obrazu trpěti mohl.

O skupení vícero osob platí v širším rozměru totéž, co tuto uvedeno, při čemž ještě každé jednotlivé osobě k celku vhodná činnosť se vykázati má.

Osoba lichá postaví se vprostřed a vedle ní vždy po dvou se ostatní seřadí.

Takové seřadění sluší dobře při pojímání rodin a větších společností - při prvních však mají oba rodičové státi souměrně podle neb proti sobě.

Zcela podrobný popis skupení všeho druhu podati jest skoro nemožné, obmezíme se tudíž jen na nejdůležitější pravidla, který při sestavování pozorovati jest.

Především jest dbáti o to, aby obraz se příliš nerozšířil, procež budtěž některé osoby v sedě a jiné za nimi stoje pojímány. Přitom zasluhuje velikost osob povšimnutí, zajisté by velký člověk za malým na židli sedícím divně se vyjímal, pročež raději velcí seděti mají.

Děti a méně vyrostlí až postaví se do řady první, nemluvňátka a malé dítky berou se na klín rodičův.

Hlava, prsa, ruce drží se tak, jak při skupení dvou osob udáno bylo, jen že poznamenati sluší, že ruce všech viděny býti nemají.

Obyčejně se řídí zraky všech osob k jednomu bodu, což dobře nevyjímá; nejlíp jest, když každý podlé svého postavení nenucený směr zraku dá, vystříhaje se přílišnému obracení očí vzhůru.

Při skupení rodin a jiných obyčejnějších tato udání stačí, těžší jest sestavovati skupení hudebníků, tanečníků atd; při tom jest fotograf zcela odkázán na krasochuť pojímaných osob, jemu jest jen o to dbáti, aby všecky osoby od aparátu stejně vzdáleny byly, což mu ostatní práce usnadňuje a dobrý výsledek obrazu pojišťuje.

Nejhlavnější chybou však jest, když si fotograf jakýsi způsob sestavování přisvojí, aby tentýž pak povždy při každé příležitosti prováděl - neustoupiv od něho ani na vlas - tím padá v nucenosť a hranatosť.

Ze všeho toho vyplívá, že uměleckému sestavování skupení nejen krasochuť a cit pro umění se vyžaduje, ale i pilnosť a zvláštní vlohy.

— Fotografie nynější doby, na základě vědy a zkušenosti založená, Antonín Markl (fotograf a lučebník), Nakladatelství Aleše Kreidla, 1863

Ukázka kabinetky

Ukázka kabinetky
Celý záběr na kolodiovém negativu 18x24 bez ořezu. Skupina je v prozatimním atelieru Ignáce Šechtla z konce 70. let. Přibližně takto mohla vypadat kabinetní fotografie po ořezu do formátu a nalepení na karton s logem.

Ignác Šechtl zpočátku pro kabinetní fotografie (velikosti přibližně 10×12 cm) používal mnohem větší negativy 18×24 cm a tak na okrajích snímků můžeme nahlédnout do zázemí jeho provizorního fotografického atelieru zřízeného na dvoře domu 333 a částečně na střeše sousedovy stodoly. Dobový návod popisuje vybavení atelieru takto:

Salon

Na zařízení sklenníku vyhlídni si místo světlé, od severu nezahražené stavbami neb stromy, kteréž odrážením světla osvětleným předmětům škodí; neb padá-li do objectivu světlo odražené, snadno se na obraze udělají skvrny mlhy čili závoj.

Světlý skleník jest zvláště za pošmourného počasí prospěšný - za jasného dne letního dá se snadno nadbytek světla záclonami a stínítkami odstranit.

K severu obrácená stěna buď skleněná, taktéž střecha, kteráž pro odtékání dešťové vody nakloněná býti má. Stěna severní má výšku od zemi k stropu deset střevíců, protější strana ale dvanáct střevíců.

Při stěně západní může se postaviti pozadí. jest to rám nejméně sedm střevíců vysoký a dle potřeby široký, a na něm jest modrošedá látka tak hladce napnutá, aby na ní ani nejmenší skladky nebylo. Může se na to vzíti látka jakákoliv, kteráž se pak vodní barvou modrošedě natře, a však co možná stejně beze skvrn a šmouhů po štětci.

Zařízení salonu, v němž se pojímají podobizny má býti jednoduché a však vkusné, příjemné, aby mělo na osoby, které se k fotografování byly dostavily, dojem rozveselující; neb tím často se nabude velmi jasný výraz v tváři.

Amerikánští fotografové proměňují v skutku salony své v pravé paláce bájek, v nichž líbezná vůně kvítků a zpěv ptactva dobrou mysl navštěvujících budí. Malá výstava sošek a obrazů není právě nevhodná.

Jeli to věcí nemožnou, zaříditi sobě sklenník, mohou se podobizny i pod širým nebem pojímati, při čemž pozorovati sluší: Za osobou postaví se pozadí dosti velké, by rozptýlené světlo do objectivu nevniklo, čímž by závoj povstati mohl.

Pozadí záleží ze stojanu ze silného dřeva jedlového, potaženého suknem, na němž příhodná půda barvou olejovou natřená jest.

Nad hlavou zavěšuje se záclona pod úhlem 45° as čtyry neb 6 střevíců široká aby světlo kolmo padající, zadržáno bylo, po obou bocích postaví se dvě stěny šedým suknem potažené, kteréž zabraňují příliš ostrému vyznačení šatu.

— Fotografie nynější doby, na základě vědy a zkušenosti založená Antonín Markl (fotograf a lučebník), Nakladatelství Aleše Kreidla, 1863

Řízení na mdlé desce

Nejstarší fotografické přístroje měly množství vad, se kterými se musel fotograf vyrovnat. Mezi nejpodstatnější patřila nízká hloubka ostrosti, která neumožňovala zaostřit celou osobu naráz. Navíc objektivy měly kulovou vadu která způsobovala ztrátu ostrosti na krajích obrazu. Na rozdíl od dnešního diváka byli sice naši předkové schopni vyrovnat se s miniaturním rozměrem celé fotografie (většina fotografií na výstavě je několikanásobně zvětšena), nebyli ale zvyklí na neostré části obrazu, které byly považovány za jednoznačný nedostatek. Fotograf při aranžování obrazu tedy musel použít mnoho triků, jak neostrostem zabránit, i velice opatrně ostřit hned na několik míst fotografie najednou pomocí naklánění fotoaparátu. Je s obdivem, že přes všechny technické potíže i při zvětšení vyžaduje větší pozornost všimnout si neoostrostí v obrazu. Docílit takového výsledku rozhodně nebylo snadné, jak dokazuje i následující návod:

K pojímání podobizen mají se bráti jen aparáty na podobízny, k fotografování krajin zase aparáty na krajiny, a přihlížíli se při tom ještě k velikosti obrazu, jest prvým pravidlem, aby se nikdy obrazy větší nedělaly, než předmětnice vyváděti dovoluje.

Aparáty na podobizny dělí se podlé velikosti obrazů, které se jimy vyváděti mohou, na aparáty medalionové, čtvtrteční, poloviční a celé.

Ohnisko má zasáhnouti veškeré díly předmětu, které jsou nevyhnutelné, aby předmět ouplně a jasně na obrazu vystoupil.

Při podobiznách ku př. řídí se velikost obrazu podle následujícího:
dle velikosti užitých čoček (předmětnice) ;
dle vzdálenosti aparátu od osoby.

Příliš malé obrazy vyváděné většími aparáty, nejsou nikdy tak ostré a jasné - velké obrazy pak malými předmětnicemi pojímané jsou u prostřed ostré, ke krajům však vždy více a více mdlé, až úplně nejasné.

Vzdálenost aparátu od osoby má vždy jednostejný vliv, ať již se pracuje s aparátem malým neb velkým.

Čím blíže aparát při osobě stojí, tím větší, čím vzdálenější jest aparát, tím menší obraz vypadne.

Chcemeli vyvésti obraz, na němž se osoba až pokolena jeví, držme se následujícího:

Od čela až po kolena mysleme si rovnou čáru na dva stejné díly rozdělěnou; bod povstalý tvoří zároveň střed kruhu, který se středem obzoru aparátu, na mdlé desce se jevícím, v jedné čáře ležeti musí.

Podlé toho řídí se směr předmětnice, neboť není jednostejné, jestli osoba stojí neb sedí.

Osoba stojící stojí víceméně kolmo k podlaze, osoba sedící tvoří však, myslímeli se od čela až ke kolenoum čáru taženu s podlahou ostrý úhel. Z toho tedy patrno, máli střední bod obzoru předmětnice ležeti v jedné čáře se středním bodem kruhu originalu, že v obou pádech musí směr aparátu být rozdílný.

Kdybysme drželi vodorovný směr - v jakém se pojímají osoby stojící, též při pojímání osob sedících, vypadly by kolena a ruce, jakož čočkám bližší, mnohem větší, nejasné a zpitvořené, kterážto chyba ještě podnes dosti zhusta se objevuje.

Aby byl při řízení obrazu na desce mdle broušené předmět tím jasměji a ostřeji vidět, přikrývá se část kamery a hlava fotografova černým, hustým šatem, nejlépe sametem, aby světlo proniknouti nemohlo.

Při podobiznách hledí se nejprvé k oku a řídí se šroubkem hlavně vzdálenost čoček tak dlouho, poduď kresba oka i v kupile co nejvěrněji a ostře viděti není; dobře jest, když se vezme ku pomoci lupa.

Také pošoupnutím zadního dílu temnice jest možná přiblížiti se k žádané ostrosti obrazu.

Jest k tomu nejcvičenějšího, takřka "fotografického oka" zapotřebí, aby i ostatní části ostře a zřetelně vypadaly. Osoba má již napřed tak postavená aneb posazená býti, aby části vzdálanější, jako prsa, ruce, ramena atd. byly co možná v jedné ploše, pak se pozorným a poznenáhlým úklonem kamery, pomocí šroubů, na nádržcce stojanu připevněných, pravý sklon vyskoumá, v kterém se veškeré části jednostejně ostré a zřetelně objeví.

Samosebou se rozumí, že musí býti mdlá deska velmi jemně broušena a z bezbarvého skla vyrobena, an se na desce hrubozrnné kontura obrazu dosti jasně neobjeví.

Při pojímání krajin, staveb a vůbec předmětů neživých jest mnohem méně nesnází a obtíží, co do sestavení čoček tak i co do řízení na mdlé desce a co do volby stanovíska aparátu.

— Fotografie nynější doby, na základě vědy a zkušenosti založená, Antonín Markl (fotograf a lučebník), Nakladatelství Aleše Kreidla, 1863

Rozvoj Tábora v 19. století

Na počátku 19. století měl Tábor ještě téměř kompletní středověké opevnění. Mnoho součástí hradebního systému můžete spatřit ještě na fotografiích z 60. let 19. století, které najdete na této výstavě.

Opevnění Tábora z roku 1830

Na této kresbě z roku 1830 můžete vidět jak v té době Táborské opevnění vypadalo. Hradby, brány a bašty byly postupně bourány, aby umožnily růst města. Tato rozhodnutí nebyla vždy nezbytná a byla často kritizována.

Doba která podle Sommera přináší "ušlechtilejší styl novostaveb", je stále chudší na umělecké klady: výhodné založení sadů r. 1832 je paralysováno ubouráním hradeb, jako vůbec fortifikace jsou od počátku XIX. století bez rozvahy odstraňovány. Prvními oběťmi jsou části komplexu novobranského (1809, 1836) a fortna klokotská, r. 1859 střední článek novobranský, zcela zbytečně padá i malá fortna, vnitřní hradská brána (1869) a půvabná bašta Řeznická (1871). Pivovar, usídlený od r. 12 ve hradě, ničí přestavbou r. 1860 uchovaný do té doby charakter vnitřku středověké pevnosti. Stržení dodnes obecně postrádané vnitřní Nové (Pražské) brány r. 1884 ukončuje příval kulturních škod, jenž v této podobě zaplavil během XIX. století všechna česká města a jemuž na Táboře jen veliká početnost památek zabránila v úplném zničení vzácného stavebního charakteru. - Romantická družina, z níž čteme dnes na táborském hřbitově jméno Kamarytovo, Svatošovo, Arbeiterovo, Hukalovo, je příliš skromná, než aby vymohla odvrácení škody.

— Umělecké památky 17, Tábor, V. Wagner, vydáno v Praze 1924

Ve 2. polovině 19. století ve snaze navrátit středověký, gotický, ráz památkám vzniklo hnutí tzv. "pseudogotického purismu". Jeho představiteli byli například architekt Josef Mocker (1835-1899) a Josef Niklas. Přestavěna a "očištěna" od pozdějších architektonických slohů byla velká část významných gotických památek (například hrad Karlštejn a chrám sv. Víta v Praze).

V Táboře byly tyto úpravy nejvíce patrné na budově radnice a přilehlém domě Přehořovských. V letech 1876-1878 do jejich vzhledu významně zasáhl architekt Josef Niklas. Podle jeho návrhu byla sejmuta barokní vížka s hodinami a renesanční průčelí bylo přestavěno v novogotickém slohu. Radniční věž zvýšil a osadil na ni vysokou střechu se čtyřmi fiálami. Při této přestavbě byl na věž radnice přenesen tzv. Staročeský orloj, původně umístěný na věži kostela.

Méně patrné byly stavební změny na exteriéru děkanského kostela, jako například úprava vstupu, oken a přidání kamenné nárožní bosáže. Na fotografiích v této místnosti si můžete

Prohlédnout jeho podobu před přestavbou a po ní. Výraznější byly změny v interiéru. Rokokový oltář z roku 1795 byl nahrazen novým pseudogotickým a stěny i klenba byly vyzdobeny ornamenty. A tak by se mohlo stát že jej na fotografii před regotizací na první pohled nepoznáte.

Autor:

Citace z novin

— Páně Sejkovo fotografický atelier, o němž jsme nedavno zaslouženou chválu pronesli, nabývá den ode dne větší obliby a hojnější návštěvy; objednáváť si tu obrazy nejen obyvatelstvo celého téměř kraje a to i ze stavů nejvyšších, nýbrž dojíždějí sem za touže příčinou velmi mnozí až z míst nejvzdálenějších ano i z oněch samých, kde se již fotografické dílny nacházejí; nejlepší to důkaz, že zjednaly si umělecké výtvory p. Sejka již jména velmi chvalného; a skutečně jsou to naskrze obrazy zcela podařené, což hlavně o jeho tak zvaných chromofotografiích platí, jež on zvláštním ním samým zdokonaleným spůsobem zhotovuje. O těchto podobiznách můžeme směle tvrditi, aniž bychom snad jen dost málo přeháněli, že nesnadno něco tak dokonalého v samých hlavních městech spatřiti, leda u umělců nejprvnějších. K tomu ke všemu jsou ceny nad míru nízké; odporučujeme tudíž v každém ohledu co nejvřeleji nadzmíněnou dílnu.

— Týdeník Tábor, 3. února 1866

Náš výtečný fotograf p. Alex. Seik vynalezl, jak jsme se sami přesvědčili, nový způsob tak řečených chromofotografií a odstranil tím docela onen outlý nádech, který tomuto druhu obrazův vůbec vytýkati se mohl, tak že nyní v plném světle živost barev, původnost originalu a zvláštní plastičnost na jevo vystupuje. Důvtipnému a činnému umělci Táborskému přejeme mnoho štěstí a zdaru k tomuto vynálezu, jenž pracím jeho takořka vtělil znak pravého mistrovství.

— Týdeník Tábor, 14. října 1865

— Nový fotografický salon zařídil s nemalým nákladem dle nejnovějších vzorů a zkušeností p. Alex. Seik, chvalně známý fotograf a dovedný malíř podobizen, v novém domě u p. Mrazíka, na předměstí naproti kupeckému obchodu pana Živny. Viděli jsme sklenný tento salon a musíme v pravdě vyznati, že nejen svou elegantností podobným salonům velkoměstským ve všem se vyrovná, nýbrž zvlášť svou polohou a vhodným světlem k tomu se hodí, že fotografie, jež p. Seik zde zhotovuje, věru překvapujícím potkávají se výsledkem. Netřeba zajisté práce p. Seikovy chváliti, chváliť samy sebe, avšak nemůžeme mlčením pominouti a nezmíniti se o chromofotografiích, jež jsme v salonu byli viděli, a které zvláštní pílí a osobně p. Seikem vynalezenou methodou tak jsou provedeny, že jsme cos podobného málo kde byli nalezli.

Těší nás, že p. Seik nešetře výloh a tak značného nákladu a nedbaje nepříznivých takým podnikům poměrů venkovských, přec v našem městě v oboru fotografie také opatřil zařízení, že jemu i městu slouží ke cti. A protož příjemnou konáme povinnost, tento nový fotografický salon p. Seikův ctěnému obecenstvu co nejvřeleji doporučovati.

— Týdeník Tábor, 24. června 1865

Velezdařilé fotografie slavného Reményiho lze dostati u p. Sejka. - Též již předběžně oznamujeme, že následkem stavby protějšího domu páně Mrazíkova, kteráž s převelikými oběťmi zařízeného fotografického salonu vhodnost p. Sejka výškou a stíny svými ruší, hodlá p. Sejk, nešetře žádných nových obětí v bývalém obydlí svém nový salon zaříditi, by nevhodným světlem ujmu nevzaly zdařilé a vůbec již za vskutku umělecké uznané výrobky jeho fotografické.

— Týdeník Tábor, 8. července 1865

Zdejší chvalně známá fotografická dílna p. Seika, hojně navštěvována jest v poslední době od Prušáků v Táboře a v okolních městech ležících. - Dověděvše se totiž nejspíše o zdařilých uměleckých výrobcích p. Sejka přišli k němu jak důstojníci nejvyšší, tak sprostlí i z míst vzdálených jako z Chýnova, Černovic a Kamenice, by si zde objednali dílem malé podobizny, dílem velké chromofotografie, kteréž obrazy za nimi zaslány býti mají do Kolína nad Mohanem, Berlína a jiných čelných míst Pruských. Že se jim práce p. Seika velmi líbí, nejednou jsme od nich slyšeli, ano mnozí se vyjádřili že obrazy tak zdařilé ani v Berlíně spatřiti nelze - pochvala to, jež ovšem především ku cti slouží p. Seikovi zvlášť, mimo to ale také našemu domácímu městu.

— - Týdeník Tábor, 1. září 1866

Domácí umění. Zdejší fotograf, pan Alexander Seik vynalezl nový a mnohem jednodušší spůsob fotografování na porculanu, nežli dosud známý byl, a zároveň velmi krásný, že přestihne vše, co v oboru fotografickém známo jest. Obrazy ty, ve formátě malého medailonu se hodí co vzácný dar dílem na broche, náramek neb sponku. Nejen že jeho práce vůbec zdařilé jsou, a pěkným tonem vynikají, vyznáť on se i v malbě dobře, co u fotografů zřídka nacházíme. Poukazují hlavně na jeho chromofotografie, které by v každém velkém městě konkurenci snesli a proto jest se co diviti, že v tak malém městě, jako Tábor, kde neobyčejně málo k fotografování jest, nám tak dobře poslouženo bývá.

Pan Seik spěchá s duchem času ku před a použije každé příležitosti k pokroku. Jeho apparaty jsou dokonalé, jeho dílna úplně dobře a pohodlně s velkým nákladem zařízená. Jest to po třetí, že on sobě celou dílnu znovu přestavěl, a nelituje ničeho, když se jedná o dokonalost svých výrobků; neb jak mnoho působí dobré a silné osvětlení v dílně na dobrý výsledek práce, jest povědomo.

Ku rosáhlým předmětům používá zahrady, kde právě nyní umělecké pozadí se maluje. Štěstí, že pan Seik je dosti oblíben a že i venkovské panstvo často u něko zavítá. *)

— J. Husník

*) Podoknouti též za povinnost si klademe, že fotografie p. Seika zdařile vyvedené jsou, a s každými ve hlavním městě zhotovenými konkurovati mohou, ba na mnoze je svou čistotou a dokonalostí předčí, a vzdor tomu jest ceně fotografií u p. Seika zhotovených k podivu levná. Red.

— Týdeník Český jih, 1866

Pohledy na Tábor. Zdejší fotograf p. Ignác Schächtl zhotovil během léta řadu fotografických obrázků města Tábora, ukazujících nám celé město, jeho romantické položení a mnohé vznikající budovy, v nejpůvabnějším názoru. Obrázky tyto ve visitkovém formátě tvoří celé album, sbírku rozkošných pohledů, v které každý občan táborský s potěchou vždy přebírati se bude. Poukazujíce tímto na sbírku tu se stanoviska čisté krasochuti a práce umělecké, musíme upozornit i na to, že obrázky ty, které i jednotlivé lze lacino koupiti (viz dnešní oznámení v tomto listu) hodí se výborně nyní každému táborskému, který své známé a příbuzné vhodným dárkem Mikulášským neb vánočním mile překvapiti zamýšlí.

— Český jih, 30 listopadu 1877

Odhalení pomníku zakladateli města Janu Žižkovi - 26. srpna 1877 kdy "nebylo ani okénka v příbytku chudé vdovy, jež by po čas pochodňového průvodu městem nebylo osvětleno". Pomník Žižkův, jejž v neděli dne 26. t. m. město naše odhalí, fotografovali velmi zdařile zdejší fotografové pp. Seik a Schächtl ve formě visitkové. Účastníkům slavnosti bude podobizna ta, jejíž cena jest velmi levná, nejlepší památkou.

— Týdeník pro zábavu a poučení, 18. srpna 1877

Pomník Žižkův na náměstí Táborském, fotografovali společně zdejší pp. Seik a Schächtl a jsou odtisky (stříbrotisku) v prostředním formátě ve fotografickém závodu p. A. Seika na předměstí vedle hostince "U slunce" kus za 25 kr. , větší partie levněji k dostání.

— Týdeník pro zábavu a poučení, 25. srpna 1877

Úžasný pokrok v světlopísectví. Nová výkladní skříň pánů fotografů zdejších Seika a Schächtela vábí stále množství k sobě lidí vyloženými svými krásnými fotografickými obrazy, velikostí neobyčejných a příkladné kresby světelné a koloritu. Úžasný pokrok v světlopísectví od časů nedávných Daguerra ukazuje se zde na venkově v takové dokonalosti, jako u nejlepších toho umění mistrů v Praze a ve Vídni.

— Týdeník Tábor, 19. července 1878

Chvalně známý fotografický závod Schächtl a Voseček v Táboře bude dne 28. dubna nejen v Táboře ale také i ve Votici a Hořepníku fotografické snímky s obvyklou péčí vykonávati nač tímto upozorňujeme a připomínáme, že jest v zájmu pohodlí p. t. ct. obecenstva tu i v okolí aby své přihlášky v čas laskavě činilo, aby tím co možná všem vyhověno být mohlo.

— Týdeník Tábor, 24. dubna 1895

V Táboře na střelnici Edisonovy živé fotografie - příští týden! Dovoluji si velectěnému obecenstvu v Táboře a okolí uctivě oznámiti, že příští týden na Střelnici demonstrovány budou živé fotografie. K tomuto zajímavému úkazu moderního umění zvu co nejzdvořileji. S veškerou úctou Ignác Schächtl, fotograf.

— Týdeník Tábor, 3. března 1897

S předváděním živých fotografií tohoto senzačního vynálezu naší doby, který tolik rozruch v celém kulturním světě způsobil, započal v pondělí dne 1. t. m. v malém sále Střelnice fotograf p. Schächtl. Účast obecenstva se jeví velmi živá. V příštích dnech se s demonstracemi pokračuje.

Fotografické dopisnice města Tábora a okolí z ateliéru pp. Šechtla a Vosečka vystaveny jsou v půvabné kolekci v závodu p. A. V. Vojty v Pražské ulici. Zobrazeny jsou tu nejkrásnější pohledy na město. památky, romantické partie z údolí Lužnického, Klokoty, jednotlivé budovy, sady v hávu zimním, rybník Jordán se zálivy atd. Z pohlednic těch poznáváme, jak malebná a krásná místa tu máme a bylo by záhodno, abychom z interressu turistického tyto pohlednice hojně rozšiřovali. Jednotlivé fotografické dopisnice prodávají se jen po 20 h.

— Týdeník Tábor, 23 ledna 1900

Fotografické vizitky

Fotografické vizitky (carte de visite) jsou maličké fotografie nalepené na kartonu velikosti dnešních vizitek, které ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly rozšíření a popularizaci fotografie vůbec. Jejich formát si patentoval pařížský fotograf André Dispédi, který roku 1854 vynalezl přístroj umožňující na jediný negativ pořídit 8 podobizen, které pak bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu. Narozdíl od drahých a velkých daguerotypií, fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu umisťovat do rodinných alb. Mnozí fotografové také prodávali podobizny známých osobností, méně časté byly pak fotografie měst, soch či důležitých událostí. O rozsahu vizitkománie svědčí i to, že v Anglii počty prodaných vizitek ročně šly do stovek miliónů což vzhledem k jejich nemalé pořizovací ceně je obdivuhodné. Vizitky během 80. let ustoupily větším kabinetním fotografiím, v Čechách se však vyráběly souběžně až do 30. let 20. století.

Návštěva fotografa byla podstatnou událostí. Fotograf se většinou se zákazníkem předem setkal, aby zjistil jeho povahu a podle ní doporučil volbu oblečení a typ portrétu. Samotné aranžmá portrétu se sice řídilo přísnými pravidly celosvětové módy, ale mělo za úkol vyjadřovat povahu i povolání fotografovaného. Je zajímavé, že i přes značná omezení si autor mohl zachovat osobitý výraz.

Používaný bílkový papír byl velice tenký a proto se fotografie lepily na tužší kartony, které jsou velice užitečnou pomůckou pro datování fotografie. Počátkem 60. let bývaly kartony bílé s ostrými rohy a brzy si fotografové na zadní strany začali tisknout svá jména. Kocem 60. let už bylo běžné používat tlustší kartony s kulatými rohy a na reverzech jemné rytiny s logy ateliérů. Během 70 let se začaly používat barevné rámečky kolem fotografií a opět se vrátily ostré rohy. Během 80 let se používaly také černé kartony se zlatým potiskem. Na přelomu století se zase prosadila secese s jemnými, světlými odstíny.

 
Autoportrét Ignáce Šechtla z roku 1864, i když kompozicí poněkud výstřední, má adjustáž typickou pro vizitky té doby - ostré rohy, tenší bílý karton a jednoduchou zadní stranu se jménem fotografa. Ředitel Škol ve Zbirově, Antonín Drachovský od Alexandera Seika. Během 60. let se rozšířily oblé rohy, zdobná loga atelierů i malovaná pozadí a dekorativní předměty.
 
Kateřina Šechtlová, kolem roku 1877. Vizitky ze 70. let mívají potisk i na přední straně kartonu. Navíc koncem 70. let se navrátily ostré rohy. Ignác Šechtl se synem Josefem Jindřichem, kolem roku 1885. V 80. letech se staly populární černé kartony se zlatým či stříbrným potiskem. Vizitky v exterieru bez fotografického pozadí, jako je tato, jsou však stále ještě vyjímkou.



Stále hledáme fotografie Alexandera Seika pro naší výstavu. Pokud vlastníte vizitky, chromofotografie či jiná díla tohoto umělce, prosíme napište nám

Autor: