František Krátký: Světelné obrazy itálie 1897

František Krátký patří k nejvýznamnějším fotografům a vydavatelům stereofotografií v českých zemích epochy Rakousko-Uherska. Narodil se 7. září 1851 v Sadské, kde měl jeho otec František Vojtěch Krátký, pracující jako malíř, také tiskařský provoz. Vyučil se u otce tiskařským technikám, studoval takzvanou elementární školu na pražské malířské akademii. První archivní zmínka, spojující jej fotografií, pochází ze srpna 1880 v Kolíně, kde pak byl základ jeho fotografického podnikání celý další život.

Vedle portrétní práce se věnoval krajinářské fotografii a fotografování pamětihodností. Jeho nejstarší známý datovaný snímek památky pochází z roku 1881. Programově zvýrazňoval roli svých snímků při poznávání vlasti jako obrazové didaktické pomůcky. Soustředil se především na stereofotografie, umocňující zážitek z prohlížení prostorovým efektem.

V dubnu 1898 se oženil s dvacetiletou dívkou a v manželství méně cestoval a více se soustředil na vydávání již nafotografovaného. Na předměstí Kolína roku 1900 postavil Fotochemigrafický závod (obr 2) s velmi progresivním chápáním fotografických služeb, které měly velký úspěch. Po oční operaci jej existeční tíseň v dubnu 1913 donutila k prodeji jeho Fotochemigrafického závodu a k pronajímání portrétního ateliéru, kde po dosažení plnoletosti začal pracovat jeho syn Jiří, narozený 1901.

František Krátký zemřel v Kolíně v květnu 1924. Vedle svého vrstevníka Rudolfa Brunera-Dvořáka byl v epoše Rakousko-Uherska jedním z mála českých vskutku „evropských fotografů“ šíří i výpovědí své fotografie.

Žádný jiný profesionální fotograf neprocestoval ke konci 19. století tak důkladně český a moravský venkov jako František Krátký. Fotografoval také v cizích zemích, kromě celého Rakousko-Uherska pobyl na Balkánu, Itálii, Švýcarsku, Rusku, Německu, Francii, Monaku. Vydával také snímky z ciziny jiných autorů, například E. S. Vráze. Zastával názor, že zemi charakterizují především lidé, kteří v ní žijí, a proto středem jeho fotografického zájmu byl člověk, nikoli třeba památka sama o sobě.

Většina snímků na výstavě pochází z první poloviny roku 1897. Trasu cesty z dubna až června můžeme rekonstruovat z části dochované korespondence: Flo-rencie – Řím – Neapol – Livorno – Nice – Janov – Nice – Monako – Janov – Turín – Miláno – Verona (obr 3). Další cestu na jih kontinentu uskutečnil v květnu až červnu 1898, ale tehdy věnoval především pozornost balkánským zemím. Z Mostaru cestoval do Sarajeva, odtud přes Travnik do Zajce a pak do Zábřehu. Je možné, že krátké cesty do Itálie uskutečnil i počátkem nového století, kdy navštívil také Benátky, na první cestě vynechané.

Kolorované diapozitivy jsou vzácně dochovanou fotografickou památkou před rozšířením vynálezu barevné fotografie. Jde vlastně o malé miniatury s fotografickou věrností, neboť základem pro ruční kolorování byl černobílý diapozitiv (většinou formátu 8,5 cm × 8,5 cm) Technika kolorování byla dosti vzácná i ve své době, neboť byla náročná na jemnost, preciznost a smysl pro detail. Fotografie často kolorovali absolventi malířských akademií. Kolorovaly se většinou snímky, které byly pokládány za jedinečné okolnostmi svého vzniku i dokumentární či estetickou hodnotou. U Františka Krátkého, který byl velkým propagátorem stereofotografie, se navíc kolorovaly dvojice snímků.

Z “italské cesty” se v pozůstalosti zachovala část korespondence, kde fotograf plasticky líčí své zážitky, trable a zkušenosti. V dopise z Florencie, psaném zřejmě rodičům a datovaném 11. dubna 1897 psal: „Zde se mi valně nedařilo, měl jsem moc špatný čas, nevím jestli snímky budou pěkné…”. Z dopisů vyplývá, že většinu záběrů posílal k vyvolání domů a že fotografoval nejen na skleněné desky, ale i na “filmky”. „Večer něco volám, víc nemohu… Posílám dnes bedničku s filmkama, jsou tam i volané, ale jest to spletené, ať to opatrně bratr otevírá v komoře!“

Téměř v každém dopise zaznívají obavy, jak se firmě doma daří. „Jak mi jdou obchody – špatně, tuším to“ … „Ani nepíšete jestli je co dělat?“). Obavy zaznívaly i z vlastní práce: „Mám ustavičně úzkost, bych vše dobře provedl, neb to stojí peníze. Doufejme že to bude dobře. Člověk vykecá desek moc, jelikož si nejsem jist, když čas není.“ Pod pojmem „čas“ zde rozuměl vhodné světelné podmínky. „Čas mne zlobí – není dost jasno, mnohdy marně celý den se plahočím“, píše z Říma neznámému příteli 19. dubna. „Jen kdyby byl čas!“ často říká. „Když ale ten musím krást – je to zlé – to jsou květy, které nemohu vysávat…“, píše z Říma v jiném dopise rodičům a pokračuje. „Zde bych měl být aspoň 4 neděle, nejde to, musím hledět dál neb mám moc ještě před sebou“. Věcně popisuje finanční zázemí celé operace, přičemž podtext stran šetrnosti je neustále zřejmý. Z Říma 16. dubna 1897 píše: „Když to vše vzdálené, projezdím 2–3 franky jen v tramvaji. Člověku platím 1.50 zl. denně a pokoj též 1.50, tak utratím denně se stravou 5 zl. a tramvaj až 1.50, tak průřezem 6.50. Co dělat? Levněji se to odbýt nedá.“

Vedle věcných sdělení zaznívají i pocity osamění. „Kdybych aspoň někoho měl, s kým bych si mohl pohovořit“, píše neznámému příteli. Jindy zase rodičům: „Doufám, že tam najdu vaše dopisy, jsem věru jako sirotek, nic nevím co děláte a jak vše doma jde – jakobych už nikoho neměl na světě“. Projevovala se také únava z vyčerpávající práce: „A nachodím se! Už mám člověče nohy celé ošoupané – čím dále budu kratší“, psal příteli. Trápila ho také únava z nevyspání „Jak je to úmorné, nemohu říci – jsem umdlen a ulehám v půl noci – často v nejlepším spánku vyburcován buď sousedem v pokoji vedle nebo křikem z ulice – ti lidi zde jsou suroví – jak to musí být dále? Divoký, nevázaný lid – hned se to pere a hádá a jak!“

Nechybí ani různé půvabné postřehy o „Taliánech“ a zejména „Taliánkách“. „…Zde vůbec pro čistotu smyslu není. Taliánky v krojích ustrojené po ulicích s kyticemi vás pronásledují. Fotografovat se však zadarmo nedají, chtějí až 2–3 líry (zlatku)… Jsou ale ztepilé, na mnohé postavy a pěkné ženy je radost hledět – zvláštní držení těla a obličeje mají hrdé…“

Stereofotografie je samostatné odvětví plastické fotografie, založené na zobrazení a prezentaci dvojic snímků upravených tak, aby při prohlížení vznikal prostorový vjem. Ve fotografii se využívá od roku 1853.

Stereoskopické dvojice snímků bylo možné pořizovat postupně pomocí jednoho přístroje s jedním objektivem, přičemž mezi jednotlivými expozicemi bylo nutné přístroj stranově posunout o určitou vzdálenost, která odpovídá vzdálenosti očních os. Aby byl zachován stereoskopický efekt, bylo nutné přesně dodržet pozici kamery v obou polohách a provést snímky co nejrychleji za sebou.

Pro využití specifických možností stereoskopie měly největší význam přístroje, které umožňovaly pořizování obou snímků dvojice najednou. Prototypem všech těchto přístrojů byla komora Johna Benjamina Dancera z roku 1853 vybavená dvěma objektivy a vnitřní přepážkou. Vedle přístrojů s jedním společným měchem se častěji užívaly přístroje se dvěma měchy, takže stereopřístroje působily jako dvojčata. Nejvyužívanějším formátem byl formát 8,5 × 17 cm.

Stereofotografie měla zásadní význam pro proměnu fotografie v komunikační nástroj. Jejich prohlížení se v druhé polovině 19. století stalo oblíbenou domácí zábavou a tomu se přizpůsobovala i šíře a podbízivost námětů. Nejčastěji se s pomocí stereosnímků „cestovalo“.

Prohlížení stereosnímků se dělo jak pomocí jednoduchých kukátek vyrobených z kartonu, tak pomocí dřevěných skříněk a skříní, které byly součástí interiéru jako kus nábytku.