Pohádečka malúčká
když jsme byli dětmi, poslouchali jsme s utajeným dechem o skrytých pokladech. Představsi jen, milý čtenáři, že na Tvé denní procházce po táborských ulicích by se před Tebou otevřela stěna a že bys videl haldy rubínů, démantu apod., a že by Ti třpytem a jasem až přecházel zrak. Nikdo by Ti to nevěřil. Vždyť se známe. Náš všední život už je takový, že závistí, pomluvami a láskou bychom se snědli. Kde pak poklad! —
A vidíte, je! Já ho náhodou našel. V stmělé uličce. Z rozjařených oklen vtékala do tmy hudba plné svěží mladosti a ptačích trilků. Neodolal jsem. Vešel jsem.
Ve dvorance hudební školy sedělo na desítky ptáčků, kteří jásali, zpívali, zurčeli. Safíry, smaragdy, opály doužkovaly nad těmi dětmi, které rozezpívávaly kolem sebe rozkošnou poesii. V jiném světle se octl najednou člověk, prost všedního rmutu a do oči se drala vlahá vlna. Tolik krásna a štěstí proudilo z nadšení těch mladých, že člověk věří, že bude jednou lépe. Když takhle mladá srdéčka dovedou klečet před branou Umění, snad jednou uteče před dobrem a krásou lidské sobectví. — —
Cvičili Haydonovu dětskou symfonii. Bude se dávat v městském divadle 21. listopadu t. r. Rodiče, kteří své děti máte rádi, vezměte je tam. Je to překrásné. Vzdáte poklonu a úctu trpělivosti a oddanosti k umění řediteli Feifrovi, který té Vaší mládeži tolik rozumí.
— Týdeník Tábor, 1901