1900/1901

na nádraží táborském minulou středu 12. t. m. bylo okázalé. Nádražní budova byla odekorována zelení, látkami barev zemských i říšských a praporci. Uprostřed perronu upravena byla tribuna, koberci pokrytá, v jejímž průčelí postaveno poprsí císařovo v hájku květinovém. Nad poprsím upevněny znaky říšské, zemské a městské. Kolem tribuny této rozestavila se šlechta v okresu táborském sídlící, místní duchovenstvo, představení státních úřadů, zástupcové samosprávy, ředitelové státních ústavů vyučovacích, sbory professorské atd. Na peronu stály korporace, spolky a žákovstvo. Vjezd dvorního vlaku oznámen střelbou a hymnou rakouskou. Z vlaku vystupivší císař a král osloven byl starostou města Tábora p. dr. Kotrbelcem. Po řeči jeho podána J. V. císaři a králi kytice chotí starostovou paní Marií Kotrbelcovou ve jménu paní a dívek táborských. Císař za projevy vlídně děkoval. Nastalo obvyklé představování čelnějších osobností a různých hodnostářů, z nihž někteří císařem byli osloveni. Císař prošel i před řadou spolků a korporací. Po čtvrt hodině odjel z nádraží. Dvorní vlak provázen voláním “slávy” a zvuky národní hymny. Podrobnosti a seznam osob vítání se súčastnivších přinesly úřední orgány české a německé, denní listy pražské i vídeňské.

— Týdeník Tábor, 12.6. 1901

když jsme byli dětmi, poslouchali jsme s utajeným dechem o skrytých pokladech. Představsi jen, milý čtenáři, že na Tvé denní procházce po táborských ulicích by se před Tebou otevřela stěna a že bys videl haldy rubínů, démantu apod., a že by Ti třpytem a jasem až přecházel zrak. Nikdo by Ti to nevěřil. Vždyť se známe. Náš všední život už je takový, že závistí, pomluvami a láskou bychom se snědli. Kde pak poklad! —

A vidíte, je! Já ho náhodou našel. V stmělé uličce. Z rozjařených oklen vtékala do tmy hudba plné svěží mladosti a ptačích trilků. Neodolal jsem. Vešel jsem.

Ve dvorance hudební školy sedělo na desítky ptáčků, kteří jásali, zpívali, zurčeli. Safíry, smaragdy, opály doužkovaly nad těmi dětmi, které rozezpívávaly kolem sebe rozkošnou poesii. V jiném světle se octl najednou člověk, prost všedního rmutu a do oči se drala vlahá vlna. Tolik krásna a štěstí proudilo z nadšení těch mladých, že člověk věří, že bude jednou lépe. Když takhle mladá srdéčka dovedou klečet před branou Umění, snad jednou uteče před dobrem a krásou lidské sobectví. — —

Cvičili Haydonovu dětskou symfonii. Bude se dávat v městském divadle 21. listopadu t. r. Rodiče, kteří své děti máte rádi, vezměte je tam. Je to překrásné. Vzdáte poklonu a úctu trpělivosti a oddanosti k umění řediteli Feifrovi, který té Vaší mládeži tolik rozumí.

— Týdeník Tábor, 1901