První světová válka v barvě

Tyto dva portréty zobrazují stejného vojáka (podporučíka) v různé době. První je z roku 1915, druhý je viditelně pozdější, možná o několik let. Prožitá válka se vepsala do jeho tváře. Na prvním portrétu vypadá jistý, dobře živený, až zavalitý. Na druhém je pohublý, možná méně jistý, ale hrdý válečný veterán s vyznamenáním válečného kříže a černou páskou na paži.

Oba autochromy jsou v paspartě „A. Lumière & Ses Fils“ s uvedenou značkou R. Dechavannes, Paris, Depose. Popis ale neudává jméno fotografa, ale pouze výrobce pasparty.

Americký výbor pro zpustošenou Francii (1917 – 1924) patřil k mnoha humanitárním organizacím, které zakládaly americké ženy během první světové války. Tato skupina byla relativně malá (asi 350 žen z celkového počtu 25 000 žen, které pomáhaly v zahraničí během války), ale dopad jejich práce byl velký. Skupinu vedla Anne Morganová (1873 – 1952), dcera finančníka J. Pierpont Morgana. Při shromažďování dobrovolníků a darů na pomoc francouzským uprchlíkům využila sílu dokumentární fotografie. V roce 1918 psala matce „Zdá se, že lidé doma dají víc na fotky, než na cokoli jiného, protože nic z toho, co se jim říká, nedokáže dát skutečnou představu.“ V současnosti jsou toto jediné známé příklady amerických Autochromů, které zachycují dopad první světové války. Většina ostatních je francouzského původu.

První američtí dobrovolníci, kteří přijeli roku 1917 do severovýchodní Francie, byli svědky zkázy nepředstavitelných rozměrů. Několik let války zdecimovalo venkov. „Můžete jet patnáct hodin a stále uvidíte jen zříceniny“ vysvětlovala v roce 1919 spoluzakladatelka výboru Anne Murray Dike. Lidé ztratili téměř všechno – nejen své domy a živobytí, ale také celou generaci mladých mužů. Výbor financoval fotografování této zkázy. Celostránkové fotografie vycházely v amerických novinách, konaly se výstavy a série fotografií byly prodávány po tuctu za tři dolary. Fotografie sdělovaly Američanům, jak velká je potřeba pomoci, finanční podpory, darů a dobrovolníků.

Émile Chautemps byl fotograf, lékař a politik, starosta Tours a za první světové války hlavní lékař vojenské nemocnice tamtéž. Jeho bratr Camille Chautemps, francouzský prezident, byl po druhé světové válce v nepřítomnosti odsouzen za spolupráci s vládou ve Vichy.

Zdá se poněkud absurdní používat jeden z nejkrásnějších fotografických procesů na tyto hrůzné obrazy. Autochromy měly dvě výhody: poskytly skutečný obraz daného onemocnění, a navíc byly přenosné a snadno se prohlížely. Lékaři se tak mohli se svými kolegy podělit o nejnovější postupy. Chautemps fotografoval zraněné, vojáky popálené plynem i pitvy. Tyto vědecké dokumenty jsou jedny z prvních dokumentů utrpení v dlouhé řadě konfliktů dvacátého století. Připomínají stránku války, která by neměla být zapomenuta.

Pozoruhodná osobnost, Albert Samama-Chikli zorganizoval v roce 1897 první promítání Lumièrových filmů v Tunisu. Byl také prvním, kdo v Tunisu předvedl cyklistické kolo, telegraf a rentgen. Jeho nadšení pro film bylo takové, že začal sám produkovat filmy v Tunisu i ve Francii. Během první světové války kromě fotografování na Autochrom také filmoval francouzskou armádu u Verdunu. Autochrom vytvořený začátkem roku 1916 v Tunisu ukazuje obyčejnou, ale nezbytnou činnost – praní prádla. Francouzští vojáci v koloniích během války dostali uniformy v barvě khaki, jaké nosili již dříve Britové, na snímku zřejmě doplněné tzv. kasárenskou nebo stájovou čapkou, používanou při plnění pracovních úkolů. Domorodí vojáci poblíž mají uniformu ve střihu tzv. zuávů, vycházející z národních krojových prvků v zemích Maghribu (Maroko, Alžír, Tunis).

Ve stejnou dobu jako Chikli fotografoval v Tunisu neznámýfotograf, možná voják, autor Autochromu zachycujícího skupinu tří důstojníků.

Jeden z důstojníků má zřejmě nataženy modré kalhotové návleky, které se zaváděly počátkem války, kdy se původní barevné a veselé francouzské uniformy neosvědčily proti sice poněkud posmutnělým, leč daleko efektivnějším německým „feldgrau“ uniformám. Francouzští pěšáci počátkem války nastupovali do útoku v ohnivě červených kalhotách, modrých kabátech a bílém řemení. Později, v patnáctém roce, Francouzi přestrojili do typické „obzorové modři“ (bleu horizont).