Josef Šechtl se narodil 26. dubna 1925 v rodině, kde fotografie byla alfou i omegou dvou předešlých generací. Jeho děd Ignác Šechtl byl jedním z průkopníků fotografie a již v roce 1865 měl „opovězenou živnost“ na Kladně. Od roku 1876 působil v Táboře, kde pokračoval v úspěšném fotografování později také jeho syn a oba společně zmapovali dění Tábora až do poválečných dob.

Malý Josef se narodil v době, kdy firma Šechtl a Voseček měla již moderně zařízený ateliér na hlavní třídě v Táboře, který se stal střediskem jeho her a pozorování. Vzpomínal, jak byl udiven, když se na jedné fotografii objevil jako tři králové. To jeho otec si zahrál s tím, aby montáží provedl tuto zdařilou fotografii. Seznámila jsem se s ním v táborském reálném gymnasiu, kde jsem oba studovali. On o tři třídy výš než já. K mým nejhezčím vzpomínkám patří nedělní procházky, kdy jsme se vzájemně fotografovali a často mi zvědavost nedala spát, protože již druhý den mi Pupa (tak se mu všude říkalo) přinesl již hotové snímky upravené na listech alba vždy s jinou grafickou úpravou, jednou s fotografiemi sestříhanými do tvarů listů, jindy do šachovnice, nebo zajímavě tónované selénem či sirníkem neb zvětšené na velur papíru. Také z totálního nasazení, které ročník 1925 musel za německé okupace podstoupi t, mi posílal graficky upravené či kresbou doplněné dopisy. Nebylo možné se do něj nezamilovat. V květnu 1948 jsme se vzali.

V prvé řadě jsme se pustili do úprav ateliéru, zrušili skleněnou střechu, předělali elektrické osvětlení. To jsme ještě netušili, že za pár let budeme v družstvu Fotografia. Ale i při náročné práci pro podnik si manžel našel čas věnovat se barevné fotografii, která byla tehdy v samém počátku. Práce to byla úmorná, materiál byl nestandardní, sám si dělal korekční filtry a tak se často s jedinou fotografií mořil po několik večerů. Obdivovala jsem jeho trpělivost. První uveřejněnou fotografii měl na obálce v prosincovém čísle Československé fotografie v roce 1957 – snímek naší pětileté dcery jak pohybuje kašpárkem v malém loutkovém divadýlku. Současně jsme se začali zajímat o amatérské filmování. Stali jsme se členy Pražského filmového klubu, který pravidelně vyhlašoval tématické úkoly, jejichž plnění mělo velký význam pro naši další tvůrčí práci ve fotografii. Manžel obstarával kameru a osvětlení, já psala scénáře a při vlastním filmování režii. Získali jsme několik (i zahraničních) ocenění.

Bohužel do tohoto našeho tvůrčího období zasáhl nemilý zájem Domu osvěty o archiv našich předků. Netušili jsme jak velice a z jakých důvodů o něj stojí a tak jsme jim vydali přes 500 snímků z příjezdu Rudé armády v r. 1945. Ale odevzdat celý archiv, který rodina shromažďovala již od r. 1865 jsme odmítali. Dle způsobu totalitního režimu to bylo vyřešeno jednoduše. Manžela zatkli a pod záminkou, že se bude malovat, velkou část skleněných desek odvezli. Ještě před tím se mi podařilo cca 6 tisíc nejdůležitějších snímků Tábora přemístit.

Jak jsme se později dozvěděli, negativy týkající se okupace byly vhozeny do Jordánu, část nabídnuta muzeu a Okresnímu archivu, kteří si odvezli, jak hlásí archivář Karel Poustka Krajské správě ministerstva vnitra: „čtyři vozíky negativů, muzeum převzalo 18 krabic a Zemědělská technická škola také něco“. Co se stalo s ostatním jsme se nedozvěděli.

Naše tvůrčí činnost po propuštění manžela přesto pokračovala i když jsme se omezili jen na fotografii. V roce 1961 jsem byla přijata do Svazu čsl. výtvarných umělců o čtyři roky později také můj muž. Prezentoval se zajímavými experimenty a během dalších let vyzkoušel snad všechny možné techniky – Sabattiérův jev, simultánní fotografie, rastry, reliéfové techniky, high-key, světelná kyvadla a další. Kromě toho mistrně ovládal velkou kameru – Sinar 9×12cm Při výstavách Interkamery si vyžádala firma Agfa, abychom jim vyzdobili jejich expozici a nabídla manželovi nový druh materiálu Agfacontour filmy 9×12cm včetně chemikálií k vyvolání. Stal se tak první v Čechách, ne-li jediný, který s touto zajímavou technikou pracoval. Kromě řady knih, kalendářů, velkoplošných obrazů jsme připravili i nespočet výstav.

Z jejich recenzí :

Pro jejich tvorbu je příznačná výtvarná transformace reálné předlohy prostředky fotografického laboratorního procesu nebo cestou kombinování několika obrazových struktur. Myšlenkově se jejich volná tvorba pohybuje od ornamentálních kompozic sledujících především dekorativní účinek, až po řešení ideově závažných cílů u cyklů Lidické růže, Hudba, Oko velkoměsta a jinde.

— Ján Šmok

Lyričnost – charakteristický rys fotografií Marie Šechtlové se nyní snoubí se zaujetím Josefa Šechtla pro fotografickou chemii, možnost experimentovat s barevným výrazem. Z jejich autorské spolupráce, z níž snad už jen skalpelem by dnes bylo možno vypreparovat individuální podíl každého z nich – vznikají barevné kreace, technicky náročné stylizované obrazové konstrukce, jejichž hlavním smyslem je estetický účin, často však spjatý s humanistickou myšlenkou.

— Daniela Mrázková, Vladimír Remeš

Zájem manželů Šechtlových o experiment v barevné fotografii je v českých podmínkách mimořádný. Mimořádný je ovšem i fakt, že při jejich profesionální práci, spočívající v řešení nejrůznějších zakázek, jim zbývá ještě čas i energie pro tvůrčí seberealizaci v oblasti volné fotografie, pro realizaci časově velmi náročnou. Oběma je tato volná fotografická tvorba tvůrčí i lidskou nutností, neboť fotografie se jim stala vyjadřovacím prostředkem, s jehož pomocí sdělují své pocity i svá poselství druhým lidem.

— Pavel Scheufler