Sergej Michajlovič Prokudin-Gorskij: Výběr z cyklu »Krásy Ruska v přírodních barvách« — barevné fotografie z let 1905–1916

Pátá výstava Muzea fotografie Šechtl a Voseček on-line.

Texty:
Fotografie:
 

Fotografie z vernisáže

Bylo nám ctí na vernisáži (28. února 2006) přivítat vzácné hosty:

Darja Kosilova, 12 let, přijela až z Pervouralsku (blízko Jekatěrinburgu, Jekatěrinburg 1910 na fotografii Prokudina-Gorského) a přednesla ruské písně.

Zahajovací řeč pronesl Pavel Scheufler, historik fotografie a pedagog FAMU.

Promluvil i Lynn E. Brooks, bývalý vedoucí Centra pro digitální skenování, Kongresové knihovny USA, pod jehož vedením proběhla digitalizace celé sbírky.

Potěšil nás velký zájem o fotografie Prokudina-Gorského. Na zahájení přišlo více, než 200 lidí.

Účast na vernisáži také přislíbil Dr. Viktor Minachin, vedoucí centra pro digitální rekonstrukci Ruské Akademie Věd. Jeho plány bohužel zhatila nemoc. Dr. Viktor Minachin, který se studiem fotografií Prokudina-Gorského mnoho let zabývá, ale pro výstavu připravil 2 tabule s popisem techniky barevné fotografie Prokudina-Gorského.

Velice si vážíme také ikony, kterou pro výstavu zapůjčila pravoslavná církev.


Na výstavě najdete přibližně 100 fotografií. V přízemí výstavy jsou fotografie převážně z Evropského ruska.

V stuterenu pak fotografie z Dagestánu, Gruzije a střední Asie.

Prokudin-Gorskij a jeho role v historii trojbarevné fotografie

(napsal Dr. Viktor Minachin, Ruská akademie věd)
Louis Ducos du Hauron (1837–1920).

Trojbarevná fotografie byla historicky první metoda jak fotograficky zachytit barevný obraz. Pro praktickou fotografii ji poprvé použil Louis Ducos du Hauron (1837–1920), který ji také roku 1868 ve Francii patentoval.

Základní myšlenka, kterou navrhl a poprvé otestoval fyzik James Clark Maxwell, spočívala v exponování tří negativů přes barevné filtry. Výsledkem byly tři černobílé fotografie (barevné separace), které Ducos du Hauron vytvářel zpočátku na tři listy papíru (později se používaly skleněné negativy). Citlivost emulze na červenou část spektra však byla tak nízká, že musel exponovat scénu přes červený (nebo spíše oranžový) filtr několik hodin.

 
Fotoaparát pro trojbarevnou fotografii navržený A. Miethem, vyráběný firmou Bermpohl. Tento typ fotoaparátu používal i Prokudin-Gorskij.
Skleněný negativ, který Sergej Prokudin-Gorskij vytvořil v podobném fotoaparátu.
 
Během následujících třiceti let fotografové, vynálezci a chemikové mnoha zemí pracovali na zdokonalování procesu. During the next 30 years photographers, inventors and chemists in many countries worked on perfecting this process. Podstatný pokrok učinili na přelomu 20. století němečtí profesorové Vogel (1834–1898) a Miethe (1862–1927), kteří výrazně zlepšili citlivost emulze na červené světlo. Miethe také vyvinul praktický trojbarevný fotoaparát, který používal skleněnou desku 8 krát 24 cm.
Sergej Michajlovič Prokudin-Gorskij (1863–1944).

V letech 1902–1904 ruský vědec a fotograf Sergej Prokudin-Gorskij (1863–1944) pracoval v Miethově laboratoři a plně si osvojil techniku Dreifarbenphotographie nach der Natur. Poté zasvětil svůj život zdokonalování této technologie a vytvoření sbírky fotografií Krásy Ruska v přírodních barvách. Z jeho díla se zachovalo množství barevných fotografií z let 1904 až 1916.

Prokudin-Gorskij emigroval z Ruska roku 1918. Později jeho rodina přestěhovala do Francie i negativy. Roku 1948 byla sbírka koupena americkou Kongresovou knihovnou. Od té doby je uloženo všech 1902 skleněných negativů ve výborných podmínkách a tvoří největší existující sbírku trojitých černobílých negativů světa.

Jaké fotografie mohl Prokudin-Gorskij ve své době vidět

(napsal Dr. Viktor Minachin, Ruská akademie věd)

Smutnou ironií techniky trojbarevné fotografie je, že Prokudin Gorskij vlastně nikdy celou svou sbírku jako barevné fotografie neviděl. Většina existujících fotografií je zachycena na trojitých černobílých negativech a jenom zřídka existují historické barevné tisky či diapositivy, které se však nemohou vyrovnat dnešní barevné fotografii.

V dobách Prokudina-Gorského existovalo několik metod, jak vytvořit barevný obraz z trojitých černobílých negativů:

 
Trojbarevná projekce. Ilustrace Dr. Viktora Minachina.
Goertzův trojbarevný projektor. Podobný přístroj používal pravděpodobně i Prokudin-Gorskij při svých projekcích pro cara Mikuláše II.
 
Trojbarevná projekce: na skleněnou desku se vytvořil kontaktní trojitý černobílý pozitiv, který se pak promítnul pomocí speciálního trojitého projektoru. Každý ze tří pozitivů za použití jiného barevného filtru.
Barevný uhlotisk od Prokudina-Gorskhého.

Barevný uhlotisk: Na bromostříbrný fotografický papír se vytvořily tři zvětšeniny ze tří separací. Každá zvětšenina prošla chemickým roztokem obsahujícím želatinu a barevný pigment. Bromostříbrný obraz vytvořil odpovídající obraz v želatinovém pigmentu a po odmytí nezafixované želatiny vznikly tři barevné obrazy. Tyto obrázky byly přeneseny na papír přes sebe a opatrně zarovnány. Výsledkem byla fotografie v přírodních barvách. Byla to velmi náročná práce, která vyžadovala naprostou přesnost v každém kroku. Každá kopie trvala Prokudinu-Gorskému dva až tři dny a tak byla velmi drahá. Výsledky však byly barevně stálé.

Prokudin-Gorskij také publikoval barevné fotografie v každém vydání časopisu Fotograf-Ljubitel (Amaterký fotograf) měsíčníku, kterého byl v letech 1906 1909 šéfredaktorem. Tiskové štočky si připravoval sám. Číslo ze září 1908 obsahuje jeho slavnou fotografii Lva Tolstého.

Vyňato z dopisu S. M. Prokudina-Gorského Lvu Tolstému, 1908.

(Dopis nalezla a publikovala Svetlana Garanina. Z ruského originálu publikovaném v životopise Prokudina-Gorského přeložil Jiří Kohout)

Lev Tolstoj, 1908, barevný litografický tisk Prokudina-Gorského
Hluboce vážený Lve Nikolajeviči,

nedávno jsem měl možnost vyvolat barevnou fotografickou desku, na které Vás kdosi vyfotografoval (jméno jsem zapomněl). Byl získán krajně bídný výsledek, jelikož, jak se zdá, fotografující je nedostatečně znalý procesu.

Fotografie v přírodních barvách je mojí specialitou, a možná, že se k Vám náhodně dostalo moje jméno v tisku. V současnosti se mně podařilo, po mnoha letech práce, dosáhnout skvělé reprodukce snímků ve skutečných barvách. Moje barevné projekce jsou známy jak v Evropě, tak i v Rusku.

Nyní, kdy proces fotografování mým způsobem a na mých deskách vyžaduje od 1 do 3 sekund, dovoluji si Vás požádat o souhlas s mým příjezdem na jeden nebo dva dny (s ohledem na stav Vašeho zdraví a počasí), abych udělal několik barevných snímků Vás a Vaší manželky…

Myslím si, že zvěčním-li Vás v pravých barvách v prostředí Vás obklopujícím, poskytnu službu celému světu. Tyto podobizny jsou věčné nezmění se. Žádné barevné malování nemůže docílit takových výsledků.

Sergej Michajlovič Prokudin-Gorskij

Moderní reprodukce fotografií Prokudina-Gorského

(napsal Jan Hubička ve spolupráci s Lynnem E. Brooksem, Walterem Frankhauserem, Viktorem Minachinem a Johnem Titchenerem)

Klasické metody tisku trojbarevné fotografie jsou velmi náročné a potřebují mnoho zkušeností a proto sbírka negativů Prokudina-Gorského zůstala dlouhou dobu veřejnosti nedostupná. Publikace první knihy o sbírce "Fotografie pro Cara: průkopnická barevná fotografie Sergeje Michajloviče Prokudina-Gorského" Roberta Allshouse, (Dial Press, New York, 1980), představovala velký technický problém. Fotografie byly připraveny náročným laboratorním způsobem s použitím násobného osvitu barevného fotografického papíru a sami autoři nebyli plně spokojeni s výsledkem. První výstava po smrti autora proběhla až v roce 1986 v USA a bylo vystaveno jen několik fotografií.

Zpracování negativů výrazně zjednodušila moderní digitální technika. Zdigitalizované negativy lze totiž "složit" do barevné fotografie v počítači a dále zpracovat jako běžnou barevnou digitální fotografii. Problémem však je, že běžné programy na zpracování digitální fotografie neumožňují snadné a přesné zarování jednotlivých složek (RGB), které se mohou částečně rozcházet kvůli časovému posuvu mezi jednotlivými expozicemi i nepřesnému pohybu fotografické desky v kameře. První experimenty směrem k digitálnímu zpracování sbírky provedla počátkem 90. let Knihovna kongresu USA ve spoluprácí s Dr. Viktorem Minachinem z Ruské akademie věd a dalšími odborníky.

Pro první výstavu sbírky připravenou digitálně vyvinul pro Kongresovou knihovnu USA fotograf Walter Frankhauser metodu tzv. digichromatografie, kterou zpracoval 122 fotografií. Metoda digichromatografie je proveditelná v běžných programech na zpracování rastrové grafiky (Photoshop* či Gimp). Původní černobílý negativ vyfotografovaný přes modrý, zelený a řervený filtr (vlevo) se nejprve rozloží na jednotlivé vrstvy. Po zprůhlednění vrstev a jejich obarvení na správné barvy (od spodu červenou, zelenou a modrou) vznikne barevný obraz.

Zprůhledněné černobílé vrstvy se opatrně zarovnají aby na sebe přesně dosedly (tato část je náročná, protože jednotlivé vrstvy bývají pootočené i perspektivně zkreslené).

Po oříznutí obrazové části a vyvážení barev a kontrastu (fotografie mívají barevný nádech způsobený nerovnoměrnou expozicí jednotlivých složek) vznikne barevná fotografie v kvalitě srovnatelné s kvalitou které mohl dosáhnout Prokudin-Gorskij při trojbarevné projekci. Pro výstavu jsou fotografie ještě dodatečně upravené jsou vyretušované poškozené části negativu a upravené možné lokální barevné vady vzniklé například špatnou expozicí či stárnutím emulze od krajů desky.

Výstava Kongresové knihovny Impérium, kterým bylo Rusko z roku 2001 byla převratná nejenom kvalitou vystavených tisků, ale i tím, že celý zdigitalizovaný archiv 1 902 černobílých trojitých negativů byl zpřístupněn na internetu ve vysokém rozlišení. Do té doby nepříliš známá sbírka nabyla popularity a vzniklo mnoho projektů, které ručně či automaticky vytvářely další barevné kompozity. Díky tomu mohla vzniknout i naše výstava.

Roku 2003 proběhla velká výstava v Moskvě, kde bylo vystaveno všech 1902 fotografií v automaticky složených kompozitech pomocí programu vyvinutého na Ruské akademii věd a byla historicky první výstavou celé sbírky. Roku 2004 Kongresová knihovna rozšířila svůj archiv o automaticky generované barevné kompozity, které připravil Blaise Agüera y Arcas.

* Photoshop je orchanná známka firmy Adobe Systems, Inc.

Barevná fotografie

(napsal Jan Hubička ve spolupráci s Pavlem Scheuflerem a Johnem Titchenerem)
 
James Clerk Maxwell a Thomas Sutton, stuha se skotským vzorem, 1861
Luis Ducos du Hauron, (francouzské město) Agen, 1877
 
Na počátku dlouhého vývoje barevné fotografie stál objev fyzika Jamese Clerka Maxwella popsaný již roku 1855 a demonstrovaný 1861, že barevná fotografie vznikne kombinací projekce červené, zelené a modré složky promítnuté přes filtry. Známá trojbarevná fotografie stuhy se skotským vzorem od Jamese Clerka Maxwella a Thomase Suttona z roku 1861 byla skutečně zejména demonstrací jeho fyzikální teorie. Už roku 1868 však Luis du Hauron dosáhl prvních praktických úspěchů.
 
Aditivní kombinování barev
Subtraktivní kombinování barev
 
Většina metod barevný obraz skládá buď aditivně (kombinováním barevných paprsků základních spektrálních barev červené, zelené a modré), či subtraktivně (eliminováním paprsků dané barvy z bílého světla pomocí pigmentů komplementárních barev zelenomodré, fialové a žluté).
Záznam vlnových délek v Lippmannově fotografii do (mnohonásobně zvětšené) ultrajemnozrné fotografické emulze pomocí odrazu od rtuťového zrdcadla (vpravo). Latentní obraz je znázorněn pomocí černých teček.

Výjimku tvoří metoda vynalezená roku 1891 fyzikem Gabrielem Lippmannem, která je příkladem tzv. přímé barevné fotografie. Skleněná deska je potažená ultrajemnozrnou průhlednou fotografickou emulzí a je odexponována z nepotažené strany ve fotoaparátu, kde je fotografická emuzle v přímém kontaktu s rtuťovým zrcátkem. Světelné paprsky se odráží zpět proti sobě a tvoří interference, které vytvoří stabilní vlnu s poloviční vlnovou délkou (podobně jako vlnící se provaz, z jedné strany upevněný, ze známého školního pokusu). Tato vlna reaguje s emulzí v místech s největší amplitudou (kmitnách).

Na Lippmannově fotografii je vidět barevný obraz pouze při pozorování ze správného místa.

Po vyvolání pak stříbro odráží zejména světlo jehož vlnová délka je násobkem vlnové délky zaznamenané v emulzi a vytváří jasné barvy na podobném principu, jako vznikají barevné skvrny na povrchu mýdlové bubliny. Lippmannova fotografie podává výrazně přesnější výsledky, než ostatní metody barevné fotografie (ne všechny viditelné barvy lze složit ze základních barev), je však příliš obtížná na praktické použití. Gabriel Lippmann za ni dostal roku 1908 Nobelovu cenu a jeho metoda je základem holografie.

 
John Joly: Malá Anturie, 1877, Kodak Museum, Harrow.
Ukázka rastru použitého pro Jolyho barevné fotografie.
 
Jinou metodou jak složit barevný obraz je potáhnout černobílou fotografickou emulzi filtrem s drobnou barevnou mozaikou, přes kterou se obraz exponuje. Pokud je výsledný černobílý diapositiv poté prohlížen skrz stejný filtr, vznikne barevný obraz složený ze základních barev stejně jako při trojbarevné fotografii ze tří oddělených diapositivů. Tuto metodu poprvé použil Joly roku 1893 a uvedl na trh 1895. Nevýhodou metody byl viditelný barevný rastr (asi 100 linek na centimetr).
 
Fotografie Anny Šechtlové, kterou Josef Jindřich Šechtl vytvořil procesem Autochrom kolem roku 1909
Detail barevné mozajky před emulzí.
 

První opravdu komerčně úspěšnou metodu barevné fotografie uvedli na trh bratři Lumierové. Autochrom, patentovaný roku 1903, vyráběný od roku 1907, dominoval trhu 30 let. Základní princip Autochromu je identický Jolyho procesu, používá však mikroskopický barevný filtr z obarvených škrobových zrnek nalepených přímo na fotografickou desku do vrstvy včelího vosku. Rozšířilo se i několik dalších materiálů založených na stejném principu souborně označovaných jako rastrové barevné materiály (Omnicolore, Dufaycolor, Agfa-Farbenplatten). V roce 1926 se objevily i první barevné rastrové filmy (Lignosefilm).

Zajímavým vývojem prošel i barevný pohyblivý film. Při promítání lze dosáhnout složení barevných separací pomocí barevného filtru rotujícího před objektivem promítačky. Tento princip (ve dvoubarevném zeleno-červeném provedení) byl používaný od roku 1908 jako Kinemacolor. Experimenty Prokudina-Gorského v oblasti barevného filmu (1912) používaly s největší pravděpodobností stejný princip. Přelomu však dosáhla firma Technicolor, která roku 1922 uvedla proces, kde barevný obraz byl snímán na dva, později tři oddělené černobílé negativy. Barevný pozitivní film se pak tiskl fotomechanickým procesem připomínajícím barevný uhlotisk. Výsledný barevný film bylo možné promítat v běžném promítacím přístroji a zjednodušila se tím distribuce do kin. Tento proces se stal v Hollywoodu dominantním až do 50. let.

Barevný snímek hydrantu v New Yorku na materiálu Kodachrome, 1976. Foto Ing. arch. Jan. Hubička.
Za opravdové rozšíření barevné fotografie vděčíme ale až moderním vícevrstvým barevným filmům, které jako první uvedla firma Kodak roku 1935. Kodachrome obsahuje tři fotografické emulze, každou citlivou na jinou složku světla (červenou, zelenou a modrou). Při složitém vyvolávacím procesu se šedé stříbro nahradí barevnými pigmenty (modrozeleným, fialovým a žlutým) a vznikne tak barevný diapositiv.
Portrét Jiřího Voskovce od Marie Šechtlové pořízený roku 1963 na negativ Orwo (jeden z mnoha barevných metriálů založených na stejném principu jako Agfacolor) je zároveň i dobrým příkladem nestálosti procesu.

Roku 1936 Agfa uvedla na trh materiál s názvem AgfacolorNeu nahrazující její rastrové filmy. Na rozdíl od Kodachrome obsahuje barevné pigmenty přímo v emulzi. Nevýhodou této metody je ale menší životnost materiálů. Metoda vyvolávání se zjednodušila také „znovuobjevením“ negativu (1938 Agfacolor, 1942 Kodacolor) a umožnila výrobu dodnes populárních minilabů.

Časová osa

(podle textu z výstavy v Kongresové knihovně USA)

1863
Sergej Michajlovič Prokudin-Gorskij se narodil v Muromu, Vladimírská oblast.
1868
Narodil se car Mikuláš II.
70. léta
Dobytí střední Asie (Buchara a Turkmenstán).
80. léta
Prokudin-Gorskij studoval na Imperiální Akademii Umění. Studoval chemii s D. I. Mendelejevem.
1889–1891
Prokudin-Gorskij pokračoval ve studiích další dva roky v Berlíně a Paříži.
1890
Prokudin-Gorskij se oženil s Anou Alexandrovnou Lavrovou. Jako učedník ve fotochemických laboratořích si osvojil techniku trojbarevné fotografie Adolfa Mietha a Edme Julesa Mauemena.
1891
Započala stavba transsibiřské magistrály.
počátek 90. let
Prokudin-Gorskij se vrátil do Ruska
1894–1917
Vláda cara Mikuláše II.
1897
Prokudin-Gorskij začal prezentovat výsledky svého výzkumu na poli fotografie na pátém oddělení Imperiální Ruské Technické Společnosti (IRTS) a tyto prezentace předváděl až do roku 1918.
1898
Prokudin-Gorskij publikoval první práce o technice fotografie.
1898
Prokudin-Gorskij prezentoval článek: O fotografování padájících hvězd na IRTS.
1900
Prokudin-Gorskij vystavoval černobílou fotografii v Paříži pod záštitou IRTS.
1903
Prokudin-Gorskij publikoval příručku o fotografii s příručními fotoaparáty.
1904
Prokudin-Gorskij prezentoval rozsáhlý materiál pro publikaci o Mandžurském válečném poli.
1906
Prokudin-Gorskij se stal šéfredaktorem Petrohradského časopisu Fotograf-ljubitel (Fotograf-Amatér) a zůstal v této pozici do roku 1909. V tomto období napsal množství článků o barevných reprodukcích.
1906
Prokudin-Gorskij dostal zlatou medaili na mezinárodní výstavy v Antverpách a medaili za nejlepší práci ve fotoklubu v Nice za barevnou fotografii.
asi 1907
Prokudin-Gorskij formuloval plán na fotografickou dokumentaci Ruské říše s použitím barevné fotografie.
1908
Prokudin-Gorskij promítl barevné fotografie na IRTS, Petrohradské fotografické společnosti a na dalších místech.
květen 1908
Prokudin-Gorskij fotografoval Lva Tolstého v Jasné Poljaně.
1908
Prokudin-Gorskij provedl několik projekcí barevných fotografií, které zaujaly velkovévodu Michala Alexandroviče, který jej později uvedl k carovi Mikuláší II.
počátek 1909
Car Mikuláš II pozval Prokudina-Gorského, aby udělal prezentaci barevných fotografií, při které Prokudin-Gorskij získal oficiální podporu pro fotografickou dokumentaci Ruska.
léto 1909
Prokudin-Gorskij provedl fotografickou expedici na Mariínský kanál a do průmyslových částí Uralu.
březen 1910
První formální promítání barevných fotografií z expedice caru Mikuláši II.
1910
Prokudin-Gorskij fotografoval okolí Volhy.
leden 1911
Prokudin-Gorskij přednášel na Akademii Umění v Petrohradě přednášku Monumenty a starobylosti kolem Mariínského kanálu a horní Volhy a několik slov o důležitosti barevné fotografie.
1911–1912
Prokudin-Gorskij dokumentoval bojiště Napoleonské války, ke 100. výročí bitev.
1912
Prokudin-Gorskij dokumentoval Kamsko-Toboľskou vodní cestu a řeku Oka.
1912
Ukončení oficiální podpory projektu.
1912
Prokudin-Gorskij založil firmu Biochrome, která tiskla jak barevné tak černobílé fotografie.
1914–1918
První světová válka
1915
Oficiální podpora projektu Prokudina-Gorského byla krátce obnovena a fotograf dokumentuje Murmanskou železnici.
březen 1917
Abdikace Mikuláše II.
listopad 1917
Říjnová revoluce.
červenec 1918
Poprava Mikuláše II. i jeho rodiny v Jekatěrinburku.
léto 1918
Prokudin-Gorskij emigroval do Norska a Anglie.
1920–1922
Prokudin-Gorskij publikoval sérii článků v Britském žurnálu fotografie a patentoval kameru pro barevnou kinematografii.
1922
Prokudin-Gorskij se odstěhoval do Francie.
1939–1945
Druhá světová válka.
1944
Prokudin-Gorskij umírá v Paříži.

Výstavu připravili:

Lynn E. Brooks pomohl zodpovědět mnoho otázek o  sbírce, napsat informační tabule a  motivoval k  další práci a  rozšíření výstavy. Verna Curtis zkontaktovala další autory výstavy Prokudina-Gorského v  Kongresové Knihovně USA. Walter Frankhauser připravil 122 barevných reprodukcí pro výstavu Kongresové Knihovny (62 z  nich je použito na naši výstavě) a  pomohl napsat tabuli o  moderních reprodukích. Eva Hubičková připravila pasparty a  rámovala fotografie, spolupracovala na výběru fotografii, psaní popisek i  dokončování tabulí. Jan Hubička připravil 45 barevných reprodukcí, přeložil a  rozšířil anglické popisky, nakreslil mapičky, napsal tabule o  historii barevné fotografie a  moderních reprodukcích a  spolupracoval na výběru fotografií. Jiří Kohout přeložil ruské texty, korigoval české přepisy ruských jmen a  provedl obsáhlý výzkum vedoucí k  doplnění množství zajímavých informací do popisek. Harold Leich napsal popisky 60ti fotografií pro výstavu Kongresové Knihovny USA, které jsou základem popisek na naší výstavě i  upřesnil některé detaily a  vysvětlil množství záhad. Dr. Victor Minachin napsal tabule o  trojbarevné fotografií, vytvořil ilustraci trojbarevné projekce použité i  na pozvánce a  pomohl vyjasnit mnoho záhlad v  původních popiskách Prokudina-Gorského. Pavel Scheufler poskytl materiál a  zkorigoval tabule o  historii barevné fotografie a  umožnil vystavení barevné fotografie Svatováclavské koruny. Marie ŠechtlováMarie Michaela Šechtlová spolupracovaly na výběru fotografií, psaní pozvánky, popisek i  tabulí a  organizaci a  propagaci celé výstavy. Jean Swetchine poslal množství informací o  svém dědovi (Prokudinu-Gorském). Rodina Škrlova připravila pohoštění a  výstavní místnosti. John TitchenerEleanor Schlee přeložili velkou část materálů do angličtiny a  značně přispěli k  jejich srozumitelnosti. Jakub Troják navrhl typografii pozvánky, popisek a  tabulí.

Při práci jsme také použili texty publikované prof. Svetlanou Garaninou, která se od roku 1968 věnuje výzkumu života a práce Prokudina-Gorského a našla a publikovala množství dokumentů a článků, které jsou jedinečným zdrojem informací o Prokudinu-Gorském.

Děkujeme všem, kteří pomohli výstavu uskutečnit bez jakéhokoliv nároku na honorář.

Realizaci výstavy umožnila Kongresová knihovna USA uchováním, digitalizací i  zpřístupněním celé nádherné sbírky Prokudina-Gorského ve vysokém rozlišení a  ve veřejném vlastnictví. Děkujeme také za podporu starostovi Františku Dědičovi a Městu Táboru.