Vousy v dějinách aneb dějiny vousů…
Od okamžiku, kdy se na Zemi objevil člověk a začal své okolí přetvářet a přizpůsobovat svým potřebám a představám, se také datuje péče člověka o svůj zevnějšek. Oděv, šperky, ozdoby – to vše podléhalo módám a módním trendům a nejinak tomu bylo i v případě vlasů a vousů. Vous v různé úpravě a „provedení“ vyjadřoval tu náboženskou či politickou příslušnost, společenské postavení a nebo obecně deklaroval mužnost a fyzickou sílu svého majitele.
.Už ve starém Egyptě byla péče o vous samozřejmostí a faraónův vous byl jedním ze symbolů jeho moci a legitimity. Velmi komplikované a pečlivé účesy (včetně vousů) dodnes zdobí dochované sochy a reliéfy bohů, králů, vojáků a hodnostářů z Mezopotámie a Persie. Asyrský, babylónský či perský „švihák“ byl zjevně bez dobře pěstěného vousu společensky nepřijatelným. Upravený vous zařazoval jeho majitele k vyšším společenským třídám a jednoznačně jej odlišoval od prostých obyvatel. Obdobně tomu bylo i ve starověké Palestině nebo v Indii.
Dědicem starých kultur se stalo antické Řecko. I zde vous hrál společenskou roli a představa bezvousého řeckého filosofa či dramatika je pro mnohé z nás vyloženým nesmyslem, byť skutečnost byla často jiná. Také zde pronikly vousy do mytologie – hlavní bůh řeckého pantheonu Zeus a jeho bratr Poseidón (vládce moře) jsou vždy zobrazováni s plnovousem. Naopak bůh slunce Apollón jako bezvousý mladík. Různé formy plnovousu se staly výrazem řecké kultury a módy. V Řecku tedy péče o vlasy a vousy patřila k běžným záležitostem a dochovaná vyobrazení nás informují o množství módních sestřihů. Pověstnou se stala péče řeckých vojáků – těžkooděných hoplítů – o zevnějšek před bojem, kdy se, dle svědectví současníků, dlouho věnovali svým vlasům a vousům.
Antický Řím na tuto řeckou tradici nenavázal. Vousy zde byly považovány za cizí a barbarský prvek. Velkým zastáncem pravidelného holení byl římský vítěz nad Hannibalem Scipio Africanus a právě díky jemu se hladce oholená tvář stala výrazem římské nadřazenosti nad ostatním světem. Také všichni první římští císaři byli hladce oholeni a teprve císař Hadrián, obdivující vše řecké a napodobující řeckou kulturu, uvedl vousy do vyšší společnosti. Obdiv k řecké kultuře a ke stoické filosofii (moderně řečeno k „image“stoického filosofa patřil plnovous a tělesný asketismus) svým způsobem vyvrcholil v životě vzdělaného císaře Juliána Apostaty (Apostata – odpadlík). Ten zavrhl křesťanství a snažil se o obnovu pohanských kultů. Díky svému asketismu se dostal do konfliktu s rozmařilou společenskou smetánkou v maloasijské Antiochii, což se odrazilo v jeho literárním díle Misopogon – Nepřítel vousů.
Zánik antického světa přinesl i „zhoršení“ péče o vlasy a vousy. Vlna nově příchozích barbarů v tomto ohledu nepřinesla nic moc nového a jen velmi pomalu přebírala návyky původních obyvatel právě zanikajícího světa. Středověk sice znal péči o vlasy a vousy, ale také on (až na některé výjimky) dával přednost hladce oholené tváři. Určitou renesanci vousů přinesla až náboženská reformace. Protestantští kněží (podle starozákonních vzorů nosící plnovous) významně přispěli k rozšíření nošení bujnějších vousů. V tomto ohledu obdobně působila i třicetiletá válka, kdy se pěstěný vous stal nepostradatelnou součástí zevnějšku vojenských dobrodruhů a podnikavců. I to snad byl jeden z důvodů, proč se móda 18. století opětovně vrátila k hladce oholené tváři. Výjimkou byla například jen velká obliba tzv. husarských či granátnických knírů v některých armádách, kdy vojáci, nehonosící se touto mužskou ozdobou, si ji byli povinni namalovat alespoň uhlem.
Starý svět 18. století, zanikající ve víru revolucí přelomu 18. a 19. století, byl světem hladce oholených tváří, naopak revolucionáři tento svět bořící nosili stále častěji „romantické“ vousy. Po napoleonských válkách se v Evropě znovu uplatnila móda vousů a plnovousů. „Vítězné tažení“ vousů završil revoluční rok 1848. Švihácká bradka a knírek ozdobily tehdy nejen příslušníky národních a revolučních gard, ale i nově instalovaného rakouského císaře Františka Josefa I. Za relativně velmi krátký čas tak mnohý z evropských panovníků (např. císař Napoleon III., car Alexandr III. nebo pruský král Fridrich III.) se pyšnil skvěle vypadajícím vousem. Korunované hlavy se staly příkladem, a tak se 2. polovina 19. století stala příslovečně „zlatou“ dobou vousů. To vše razantně ukončila první světová válka. Bujné vousy prostě na bojišti překážely (především s ohledem na použité otravné plyny a ochranné masky) a zlatá doba vousů vzala stejně rychle za své jako celý tehdejší svět.
Poválečné období přineslo jiné vzory (nejčastěji filmové) a značný liberalismus i v péči o vlasy a vousy. Bujný plnovous se stále více a více zmenšoval a svět opět začal ovládat spíše kult hladce oholených tváří. Doba válek a nepokojů tomu ostatně nahrávala a nahrává i dnes.
— Libor Jůn
Fotografie k textu Libora Jůna byly vybrány z digitálního archívu Šechtl a Voseček a jsou ukázkou portrétní tvorby tří generací rodiny Šechtlů – Ignáce Schächtla, později Šechtla (1840–1911), Josefa Jindřicha Šechtla (1877–1954) a Marie Šechtlové (1928–2008). Portréty byly pořízeny většinou v táborském ateliéru v letech 1858–1966.
Z tvorby fotografického ateliéru Šechtl a Voseček se dochoval rozsáhlý archív negativů. Od roku 2004 pracujeme na jejich digitalizaci. Fotografie zpřístupňujeme veřejnosti na internetu na adrese https://sechtl-vosecek.ucw.cz/ i v Muzeu fotografie Šechtl a Voseček v Táboře (dům „U lípy“, roh náměstí Mikuláše z Husi a Filipovské ulice).
Z 18214 zdigitalizovaných fotografií k 8. červenci 2007 je 2560 portrétů. Bohužel velká část nebyla identifikována. Budeme vděčni za každé upřesnění našich záznamů.
Rodina Šechtlova a Hubičkova
Na fotografii: pan Bůček, Žirovnice, 1909